Účastníci řízení:
Finanční úřad pro Kraj Vysočina, Yellow Dragon Enterprise LLC
Celé znění judikátu:
- Kasační stížnost se odmítá.
- Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Finanční úřad pro Kraj Vysočina (územní pracoviště ve Žďáru nad Sázavou) zřídil zástavní právo k nemovitostem, které později – v listopadu 2024 – nabyla do svého vlastnictví žalobkyně. Ta se následně domáhala výmazu tohoto zástavního práva. V únoru 2025 podala podnět na ochranu před nečinností, který finanční úřad posoudil jako námitku proti úkonu správce daně při placení daní; tu pak rozhodnutím z března 2025 zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí se žalobkyně bránila žalobou u Krajského soudu v Brně, ve které mj. namítala uplynutí prekluzivní lhůty pro placení daně u zajištěných nedoplatků. Finanční úřad ve vyjádření k žalobě (tj. v září 2025) trval na tom, že nedoplatky ještě nebyly prekludovány; prekluze měla nastat až v prosinci 2025. Následně – v lednu 2026 – soudu sdělil, že prekluze nastala. Proto vydal Potvrzení o zániku zástavního práva, které zaslal jak zástupkyni žalobkyně, tak soudu. Nato žalobkyně soudu sdělila, že „nehodlá pokračovat v podané žalobě“, neboť byla žalovaným finančním úřadem uspokojena. Žádala současně o náhradu nákladů řízení.
Krajský soud ovšem dospěl k závěru, že v tomto případě nejde o uspokojení ve smyslu § 62 s. ř. s. Potvrzení o zániku zástavního práva nevydal finanční úřad proto, že by přehodnotil své původní právní závěry, ale proto, že následně uplynula prekluzivní lhůta pro placení daně. S odůvodněním běhu lhůty podle vyjádření k žalobě se krajský soud plně ztotožnil. Podmínky pro zastavení řízení pro uspokojení [§ 47 písm. b), resp. § 62 odst. 4 s. ř. s.] tedy nebyly splněny, a nebyly tak splněny ani podmínky pro přiznání náhrady nákladů řízení podle § 60 odst. 3 věty druhé s. ř. s. Z podání žalobkyně ovšem bylo zřejmé, že žalobu bere zpět, a proto krajský soud zastavil řízení pro zpětvzetí [§ 47 písm. a) s. ř. s.] a rozhodl podle § 60 odst. 3 věty první s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Proti usnesení krajského soudu se žalobkyně (stěžovatelka) brání kasační stížností. Trvá na tom, že byla uspokojena ve smyslu § 62 s. ř. s., a měla jí tak být přiznána náhrada nákladů řízení.
Kasační stížnost je nepřípustná.
Podle § 104 odst. 2 s. ř. s. platí, že nepřípustná je kasační stížnost, která směřuje jen proti výroku o nákladech řízení. Vždy je tak třeba napadnout i jiný výrok (usnesení rozšířeného senátu ze dne 1. 6. 2010, čj. 7 Afs 1/2007‑64, č. 2116/2010 Sb. NSS). Současně platí, že vymezení rozsahu, v jakém stěžovatel napadá rozhodnutí krajského soudu, je jednou ze zvláštních náležitostí kasační stížnosti (§ 106 odst. 1 s. ř. s.) a NSS je vymezeným rozsahem vázán (§ 109 odst. 3 s. ř. s.).
Stěžovatelka v kasační stížnosti výslovně – a to dvakrát – uvádí, že kasační stížnost podává proti výroku II, tj. nákladovému výroku. Také v petitu se domáhá jen zrušení výroku II (a toho, aby NSS sám rozhodl, že je finanční úřad povinen nahradit jí náklady řízení před krajským soudem včetně nevrácené části soudního poplatku). Napadá tak jen výrok o nákladech řízení, což činí její kasační stížnost nepřípustnou podle § 104 odst. 2 s. ř. s.
K tomu lze dodat, že i kdyby soud nedbal takto zřetelně vyjádřené stěžovatelčiny vůle a hledal by v textu kasační stížnosti případně i nějaké námitky proti samotnému zastavení řízení pro zpětvzetí, nenašel by je. Stěžovatelka totiž jen cituje část komentáře k § 62 s. ř. s. a nepřináší žádné argumenty proti závěru krajského soudu (tedy proti tomu, že nejde o uspokojení, protože zástavní právo zaniklo po podání žaloby ze zákona). Kasační stížnost by tedy tak jako tak nemohla být projednána.
Protože byla kasační stížnost odmítnuta, nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. března 2026
Michaela Bejčková
předsedkyně senátu