Krajský soud v Ostravě potvrdil, že i nárok na úrok z neoprávněného jednání správce daně podléhá šestileté prekluzi – a neformální žádosti běh lhůty nepřerušují.
Celní úřad v roce 2016 vydal vůči žalobkyni dva zajišťovací příkazy na spotřební daň v celkové výši přes 340 milionů Kč. Ty byly později soudy pravomocně označeny za nezákonné. Správce daně měl proto podle § 254 daňového řádu automaticky vyplatit úrok z neoprávněného jednání. To ale neudělal.
Žalobkyně začala situaci aktivně řešit až v roce 2024, kdy požádala nejen o samotný úrok, ale i o „úrok z úroku“, protože správce daně několik let nevyplatil ani původní kompenzaci. Spor se nakonec stočil hlavně k otázce, zda nárok ještě vůbec existoval, nebo už mezitím prekludoval.
Právní otázka
Podléhá nárok na úrok z neoprávněného jednání správce daně šestileté prekluzivní lhůtě podle pravidel pro placení daní? A může běh této lhůty přerušit pouhá žádost adresovaná správci daně?
Co soud řekl
Soud vyšel z toho, že nezákonnost zajišťovacích příkazů byla pravomocně potvrzena 25. 5. 2018. Správce daně měl úrok předepsat do 15 dnů, tedy nejpozději do 11. 6. 2018. Od 12. 6. 2018 proto začala běžet šestiletá lhůta pro uplatnění nároku.
Klíčový závěr soudu je, že žalobkyně v této lhůtě neučinila procesní krok, který by měl účinky vůči běhu prekluze. Pouhé žádosti nebo urgence vůči správci daně podle soudu nestačí, protože je daňový řád výslovně neupravuje a nespojuje s nimi procesní účinky (část odůvodnění k § 41 s. ř. s.).
Soud výslovně uvedl, že žalobkyně měla nejpozději do 12. 6. 2024 podat žalobu nebo jiný relevantní procesní prostředek. To se nestalo. Žaloba byla podána až 9. 9. 2024.
Soud se opřel zejména o rozsudek NSS 2 Afs 234/2014-43, podle něhož nároky při placení daní zanikají marným uplynutím šestileté lhůty.
Zajímavé je, že soud napadené rozhodnutí zrušil, ale nikoli proto, že by dal žalobkyni za pravdu věcně. Zrušil je proto, že správce daně po uplynutí prekluzivní lhůty vůbec neměl o věci meritorně rozhodovat.
Rozsudek potvrzuje tvrdý procesní přístup k nárokům vůči státu i v situaci, kdy sám správce daně dlouhodobě porušoval zákon.
Prakticky významné je zejména to, že:
- úrok z neoprávněného jednání není „věčný“ nárok,
- neformální komunikace se správcem daně nestačí,
- daňový subjekt musí včas použít skutečný procesní prostředek ochrany.
Rozhodnutí také ukazuje, že soudy jsou ochotny přihlížet k prekluzi z úřední povinnosti, i když ji samotná žalobkyně nenamítá.
Pro daňové poradce i podnikatele je to varování: pokud správce daně automaticky nevyplatí úrok po zrušení nezákonného rozhodnutí, nestačí posílat žádosti nebo urgovat úřad. Je nutné hlídat šestiletou lhůtu a včas podat žalobu.
Rozsudek současně naznačuje, že stát může procesně „ustát“ i dlouhodobé neplnění své zákonné povinnosti, pokud daňový subjekt zůstane příliš dlouho pasivní.
Poněkud paradoxně žalobkyně spor formálně vyhrála – rozhodnutí bylo zrušeno –, ale materiálně přišla o možnost domoci se dalších úroků, protože její nárok mezitím zanikl prekluzí.
Rozhodnutí také ukazuje rozdíl mezi „existencí nároku“ a „procesní vymahatelností“. Soud fakticky neřešil, zda měl být úrok počítán do roku 2024. Spor skončil už na procesní překážce.
Na úrok od státu nestačí čekat
Úrok z nezákonného zajišťovacího příkazu a šestiletá prekluze
Soud potvrdil, že nárok na úrok z nezákonného zajišťovacího příkazu zaniká po 6 letech. Pouhé žádosti lhůtu nepřerušují.