Samotný zápis osoby jako provozovatele vozidla v registru vozidel nemusí pro účely silniční daně obstát, pokud existují silné důkazy, že k zápisu došlo na základě padělané žádosti a že vozidlo navíc pravděpodobně již dávno neexistuje.
Finanční úřad doměřil žalobci silniční daň za roky 2016–2019 za nákladní automobil LIAZ, protože byl od roku 1997 veden v registru silničních vozidel jako jeho provozovatel.
Žalobce tvrdil, že o vozidle nikdy nevěděl, nikdy jej nevlastnil ani neužíval a že byl do registru zapsán podvodně. Předložil znalecký posudek potvrzující, že podpis na žádosti o přepis vozidla z roku 1997 není jeho. Současně poukazoval na to, že vozidlo bylo již v době daňových řízení s vysokou pravděpodobností zaniklé.
Odvolací finanční ředitelství přesto vycházelo z formálního zápisu v registru a doměření potvrdilo.
Právní otázka
Lze osobu považovat za poplatníka silniční daně pouze proto, že je zapsána v registru vozidel, pokud existují důkazy, že zápis vznikl na základě padělané listiny?
A pokud daňový subjekt tvrdí, že vozidlo již dávno zaniklo, kdo nese důkazní břemeno?
Co soud řekl
Krajský soud navázal na svůj předchozí rozsudek i na následný rozsudek NSS a zdůraznil, že ačkoli silniční daň standardně vychází z formálního stavu registru, tento princip není absolutní (část „Žádost o zápis do registru vozidel jako zdánlivé právní jednání“).
Soud považoval za zásadní, že:
- znalecký posudek jednoznačně vyloučil pravost podpisu žalobce na žádosti o přepis vozidla,
- původní vlastník vozidla popřel podpis na téže žádosti,
- existovala kupní smlouva mezi jinými osobami,
- správce daně nedokázal ověřit ani číslo občanského průkazu uvedené v žádosti.
Podle soudu nelze znalecký závěr odmítnout pouhou úvahou, že úředník „musel správně ověřit totožnost“ osoby přítomné na úřadě. Takový závěr neměl oporu v dokazování.
Soud proto dospěl k závěru, že dosavadní důkazy spíše podporují verzi žalobce, že byl do registru zapsán neoprávněně a na základě právně neúčinného jednání.
Ve vztahu k existenci vozidla soud zdůraznil, že po žalobci nelze požadovat důkazy, které objektivně nemůže mít. Vozidlo bylo vyrobeno v roce 1984, poslední technickou kontrolu absolvovalo v roce 1997 a následně se po něm prakticky ztratila stopa. Neexistovaly záznamy o provozu, pojištění ani jiné aktivity. Za těchto okolností soud považoval za vysoce pravděpodobné, že vozidlo již dávno zaniklo.
Rozsudek představuje významné omezení čistě formalistického přístupu k silniční dani.
Soud výslovně připomněl, že registr vozidel není nedotknutelný důkaz. Pokud daňový subjekt předloží přesvědčivé indicie o podvodném či neplatném zápisu, musí se správce daně touto otázkou skutečně zabývat jako předběžnou otázkou a nemůže se schovat za formální stav evidence.
Zajímavý je také přístup k důkaznímu břemenu. Soud odmítl požadovat po žalobci důkazy, které vzhledem k časovému odstupu a jeho tvrzené neúčasti na celé věci nemohl objektivně získat.
Pro daňovou praxi je důležité zejména to, že:
- zápis v registru vozidel není za všech okolností neprůstřelný,
- správce daně musí řešit tvrzené podvodné zápisy jako předběžnou otázku,
- důkazní břemeno daňového subjektu není bezbřehé,
- u velmi starých případů může postačovat i soubor nepřímých důkazů a indicií,
- pokud daňový subjekt vyčerpá reálně dostupné důkazní prostředky, může se důkazní břemeno přesunout na správce daně.
Rozhodnutí může být využitelné i v jiných daňových sporech založených na chybných nebo podvodně vzniklých evidenčních zápisech.
Nejsilnější myšlenkou rozsudku je, že stát nemůže po občanovi požadovat důkaz něčeho, k čemu se podle jeho věrohodné verze nikdy nedostal a co se odehrálo před téměř třiceti lety mimo jeho sféru vlivu.
Soud v podstatě říká, že formalismus má své limity a že evidence nemůže převážit nad přesvědčivě prokázaným podezřením na podvod.
Padělaný přepis vozidla nemůže automaticky založit povinnost platit silniční daň
Zápis v registru vozidel nemusí stačit pro doměření silniční daně. KS Brno řešil padělaný přepis vozidla a důkazní břemeno daňového subjektu.