8 Afs 92/2005 - 56

Číslo jednací: 8 Afs 92/2005 - 56
Soud: Nejvyšší správní soud
Datum rozhodnutí: 15. 12. 2006
Kategorie: Daně - ostatní
Stáhnout PDF

Celé znění judikátu:

takto:

  1. Věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 8 Afs 92/2005 a sp. zn. 8 Afs 93/2005 se spojují ke společnému projednání a rozhodnutí. Věc bude nadále vedena pod sp. zn. 8 Afs 92/2005.
  2. II.              Rozsudky Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 5. 2005, čj. 22 Ca 433/2005-29 a čj. 22 Ca 437/2003-28, se zrušují a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalovan

ý finanční úřad rozhodl dne

15.

 

9.

 

2003

pod čj. 54513/03/405921/4439 o převedení přeplatků na dani z příjmu právnických osob a na dani z příjmů fyzických osob na úhradu nedoplatku daně z příjmů fyzických osob

vůči daňovému subjektu

O. s.

–

L.

, spol. s. r. o. Reklamaci, kterou podala žalobkyně jako správce konkursní podstaty daňového subjektu, žalovaný

zamítl ž

alobou napadeným rozhodnutím ze dne

5. 11. 2003

, čj

.

60039/03/405921/4439

. K

 

žalobě proti těmto rozhodnutím podané posléze Krajský soud v

 

Ostravě

pod sp. zn. 22 Ca 433/2003

prohlásil obě rozhodnutí za nicotná.

Kasační stížnost, kterou podal žalovaný, je u Nejvyššího správního soudu vedena pod spisovou značkou 8 Afs 92/2005.

Dále žalovaný finanční úřad rozhodl dne

20. 10. 2003

pod

čj. 59483

/03/405921/4439 o převedení přeplatků na dani z

 

přidané hodnoty

na úhradu nedoplatku daně z příjmů fyzických osob vůči

témuž

daňovému subjektu. Reklamaci, kterou podala žalobkyně jako správce konkursní podstaty daňového subjektu, žalovaný zamítl žalobou napadeným

dalším

rozhodnutím ze dne

11

. 11. 2003

, čj. 6

3809

/03/405921/4439. K

 

žalobě proti těmto rozhodnutím podané posléze Krajský soud v

 

Ostravě

pod sp. zn. 22 Ca 437/2003

prohlásil

i tato

obě rozhodnutí za nicotná. Kasační stížnost, kterou podal žalovaný, je u Nejvyššího správního soudu vedena pod spisovou značkou 8 Afs 9

3

/2005.

V

obou případech žalobkyně

u krajského soudu

namítala chybné označení účastníka řízení (příjemce rozhodnutí) a porušení § 14 odst. 1 písm. i) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „zákon o konkursu a vyrovnání“), který zakazuje započtení na majetek patřící do konkursní podstaty. Z

prvně uvedeného důvodu považovala rozhodnutí za nicotná.

Krajský soud

dvěma

rozsudky vyslovil

k

 

prvé námitce

nicotnost všech shora uvedených rozhodnutí žalovaného.

Žalovaný

finanční úřad

(„stěžovatel“) napadl rozsudky krajského soudu včasnými kasačními stížnostmi, opírajícími se o důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. o nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky v předcházejícím řízení. Popírá, že by předmětná rozhodnutí byla nicotná proto, že v

rozporu s § 32 odst. 1 písm. c) zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“, „d. ř.“), v

nich chybí adresát, resp. účastník daňového řízení; rozhodnutí byla vydána v

soula

du s

příslušnými ustanoveními daňového řádu i zákona o dani z

přidané hodnoty tehdy účinného.

Žalobkyně se přes výzvu soudu ke kasačním stížnostem nevyjádřila.

Nejvyšší správní soud především spojil řízení o kasačních stížnostech proti shora jmenovaným rozsudkům krajského soudu ke společnému projednání a rozhodnutí (§ 39 odst. 1 s. ř. s. za použití § 120 s. ř. s.). Jedná se o řízení s

týmiž účastníky, kdy jsou napadená rozhodnutí žalovaného, rozsudky krajského soudu i kasační stížnosti obdobné, s

prakticky stejným odůvodněním. Účelnost spojení věcí a procesní ekonomie takového postupu jsou tedy zřejmé

(výrok I. tohoto rozsudku)

.

Kasační stížnosti jsou důvodné.

Krajský soud odůvodnil výroky napadených rozsudků tím, že žalovaný označil ve svých rozhodnutích jako příjemce rozhodnutí úpadce, tj.

obchodní společnost O. s. – L.

, spol. s

r.

o., zatímco na dodejkách uvedl žalobkyni

(správkyni konkursní podstaty)

, jíž byla také rozhodnutí doručena. V

tomto označení příjemce rozhodnutí krajský soud spatřuje neurčitost projevu vůle žalovaného, neboť není zřejmé, který subjekt považuje za účastníka daňového řízení. Z

tohoto důvodu soud vyslovil nicotnost všech rozhodnutí.

Ze spisů plyne, že v

rozhodnutích žalovaného je v

jejich záhlaví označen jako př

íjemce úpadce O. s.

– L.

, spol. s

r. o., na dodejkách je označena žalobkyně.

Právní názor krajského soudu

není

správný.

Především je třeba se zabývat případy, kdy soud vysloví nicotnost správního aktu. Nicotnost (neexistenci) správního aktu způsobují jen takové vady řízení, které mají za následek, že

již vůbec nelze o správním aktu hovořit.

Půjde o případy výjimečné: m

ůže se jednat o vady spočívají v

rozhodování absolutně nekompetentním orgánem,

uložení povinnosti

podle právního předpisu, který byl přede dnem rozhodnutí bez náhrady zrušen

, rozhodnutí, z

 

něhož nelze seznat, jak vlastně bylo rozhodnuto apod

. I rozhodnutí vydané v

daňovém řízení, při nedodržení náležitostí uvedených v § 32 zákona o správě daní a poplatků může být paaktem, tj. rozhodnutím nicotným, bude-li nedosta

tek, kterým trpí

,

tak závažný, že o rozhodnutí

vůbec nelze hovořit

.

Vadu, kterou krajský soud předmětným rozhodnutím vytkl

a pro niž považoval vydaná rozhodnutí za paakty

, nelze

-

i kdyby skutečně o vadu

šlo -

pokládat

za důvod

nicotnost

i

.

Nesprávné dodání

zásilky

jinému subjektu, než účastníku řízení,

nemůže přirozeně způsobit, že – jinak správné rozhodnutí – se stává paaktem. To by například znamenalo, že i

nesprávné vyplnění dodejky či

pochybení pošty

při dodání bezvadnéh

o rozhodnutí způsobilo jeho neexistenci; takový důsledek by byl absurdní.

Případné nesprávné adresování či doručení je vadou procesu, vadou řízení.

Řádné doručení rozhodnutí správního orgánu je

totiž

jednou z

podmínek nabytí právní moci takového rozhodnutí.

Kdy

by rozhodnutí nebylo doručeno jeho adresátu, tj. účastníku uvedenému v

předmětném rozhodnutí, ale jinému subjektu (tedy situace, kterou popisuje krajský soud),

nenabývá

formální právní moci

, dokud vada není zhojena

.

To je sice vážný důsledek, ale nicotnost tu nenastává.

Nicméně a

ni

o takovou situaci se v

posuzovaném případě nejednalo.

Stěžovatel v

kasační

ch

stížnost

ech

správně

odkazuje na

judikatur

u

Nejvyššího správního soudu, konkrétně

na

rozsud

e

k

publikovaný pod č.

714/2005

Sb. NSS

, v

němž se kasační soud zabýval otázkou určení příjemce rozhodnutí v

daňovém řízení vedeném souběžně s

řízením konkursním. Právní názor obsažený v

citovaném rozsudku je

v

souladu s

konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu a je také případný

pro

posuzovanou věc

.

Lze ostatně připojit také odkaz na rozhodnutí publikované pod č. 713/2005 Sb. NSS, kde byl vysloven názor obdobný.

V

daňovém řízení lze ukládat povinnosti nebo přiznávat práva jen rozhodnutím (§ 32 odst. 1 písm. c) d. ř.). Rozhodnutí je pro příjemce zásadně právně účinné jen, je-li mu řádným způsobem doručeno nebo sděleno. Odstavec druhý písmeno

c) t

éhož ustanovení pak

za

základní náležitost takového rozhodnutí považuje přesné označení příjemce rozhodnutí.

To, kdo

je

takovýmto příjemcem rozhodnutí, je

nutno vyvodit z

prvého odstavce téhož ustanovení: je to

daňový subjekt, kterému jsou daňovým rozhodnutím ukládána práva nebo povinnosti. Daňovým subjektem přitom i po prohlášení konkursu zůstává původní poplatník, v

dané

m případě společnost O. s. – L.

, spol. s

r. o.

Podle §

14 odst.

1 písm.

a) zákona o konkursu a vyrovnání má prohlášení konkursu ten

účinek, že oprávnění nakládat s

majetkem podstaty přechází na správce konkursní podstaty. Právní úkony úpadce, týkající se tohoto majetku, jsou vůči konkursním věřitelům neúčinné. Písmeno

d) téhož ustanovení stanoví, že řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, mohou

být

zahájena jen na návrh správce nebo proti správci; jde-li o pohledávky, které

je

třeba přihlásit v konkursu (§

20 odst.

1), může být řízení, s výjimkou řízení o výkon rozhodnutí, zahájeno jen za podmínek uvedených v §

23 a § 24 zákona o konkursu a vyrovnání.

Podle §

14a odst.

1 téhož zákona prohlášením konkursu přechází na správce oprávnění vykonávat práva a plnit povinnosti, které podle zákona a jiných právních předpisů jinak

přísluší úpadci, jestliže souvisí s nakládáním majetkem patřícím do podstaty.

Účinky prohlášení konkursu uvedené v §

14 odst.

1 písm.

a) zákona o konkursu a

vyrovnání znamenají, že na správce konkursní podstaty přechází dispoziční oprávnění nakládat s

majetkem konkursní podstaty. V

důsledku

toho

zajisté

úpadce nepřestává být

účastníkem hmotněprávních vztahů a na jeho místo nenastupuje správce konkursní podstaty; úpadce je i nadále např. věřitelem či dlužníkem pohledávek a vlastníkem majetku, nesmí s

nimi však disponovat (u vlastnického práva mu zůstává tzv. holé vlastnictví

‑

nuda

proprietas

).

Daňové řízení se podle §

40 odst.

11

d. ř.

prohlášením konkursu nepřerušuje. Na hmotněprávním postavení úpadce se nic nemění potud, že i n

adále zůstává daňovým dlužníkem.

P

roto správce daně vyměřuje daň jemu a nikoliv správci konkursní podstaty. U daňového subjektu ovšem dochází k

omezení jeho dispozičních oprávnění ve

smyslu §

 

14 odst.

1 písm.

a) zákona o konkursu a vyr

ovnání.

To

se nutně promítne i

procesně

v

daňovém řízení, do něhož vstupuje jako tzv. třetí osoba podle §

7 odst.

2 písm.

e) d. ř. správce konkursní podstaty. Jako projev omezení dispoziční volnosti úpadce přechází na správce konkursní podstaty v

souladu s §

14a odst.

1 zákona o konkursu a

vyrovnání oprávnění vykonávat práva a plnit povinnosti, které mj. i podle daňových předpisů jinak přísluší úpadci, jestliže souvisí s

nakládáním s

majetkem patřícím do podstaty. To platí jak pro výkon subjektivních práv a povinností hmotných, tak i procesních. Správce

konkursní podstaty má proto v

daňovém řízení stejná práva jako měl úpadce

.

J

emu

se

také doručují rozhodnutí.

Za příjemce podle ustanovením § 17 odst. 2 d. ř.

(

v

procesním

významu

)

, je považována osoba, jíž má být (rozhodnutí) doručováno. V

dalších odstavcích ustanovení § 17 je posléze řešeno, komu mají být písemnosti fyzicky doručovány, aby jejich doručení

bylo účinné

. Ačkoli zákon o

konkursu a vyrovnání ani daňový řád

neřeší

otázku doručování v

e speciálním

případě, že na daňový subjekt je

prohlášen konkurs, z

ustanovení § 17 odst. 7 až 10 d. ř.

zřetelně

vyplývá, že

písemnosti v

daňovém řízení

se doručují

vždy té osobě, která je za daňový subjekt v

daňovém řízení oprávněna činit úkony (zástupce, opatrovník, daňový poradce apod.), přičemž podle odst. 11 téhož ustanovení doručení osobám uvedeným v

odstavcích 7 až 10 platí jako doručení příjemci. Z

rozsahu oprávnění správce konkursní podstaty stanovených v § 14a odst.

1 zákona o konkursu a vyrovnání je

proto

zřejmé, že v

souzeném případě je subjektem, jemuž měl žalovaný svá rozhodnutí doručit, žalobkyně.

K

asační stížnosti

jsou tedy důvodné

[§ 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.]

.

Proto Nejvyšší správní soud

rozsudky krajského soudu zruši

l

(§ 110 odst. 1 s. ř. s.).

 

O náhradě nákladů řízení o těchto

kasační

ch

stížnost

ech

rozhodne krajský soud v rámci nového rozhodnutí (§ 110 odst. 2 s. ř. s.).

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.

V

Brně

15. prosince 2006

JUDr. Michal Mazanec

předseda senátu

¨

Zpět na judikáty vstoupit do diskuze 0

NEJNOVĚJŠÍ PŘÍSPĚVKY V DISKUZI

Přidat komentář

Pro tuto funkci je nutné být přihlášen/a.

Registrace