Celé znění judikátu:
- Řízení se zastavuje.
- Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
[1] Specializovaný finanční úřad rozhodnutím ze dne 16. 9. 2014 zřídil zástavní právo k movitým věcem společnosti Viktoriagruppe Aktiengesellschaft, podnikající na území ČR prostřednictvím své organizační složky, k zajištění nedoplatku této společnosti na dani z přidané hodnoty ve výši 80 839 160 Kč. Odvolání společnosti Viktoriagruppe žalovaný zamítl v záhlaví označeným rozhodnutím. Žalobce (jako insolvenční správce společnosti Viktoriagruppe) napadl rozhodnutí žalovaného žalobou podanou u Městského soudu v Praze, který ji shora uvedeným rozsudkem zamítl.
[2] Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudku městského soudu kasační stížností, v níž stěžovatel mimo jiné uvedl, že jsou u něj splněny předpoklady pro osvobození od soudního poplatku za kasační stížnost podle § 11 odst. 2 písm. n) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Při předběžném posouzení věci první senát zjistil, že k této otázce existuje rozdílná praxe jednotlivých senátů Nejvyššího správního soudu, proto postoupil věc rozšířenému senátu podle § 17 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Rozšířený senát usnesením ze dne 27. 6. 2019, č. j. 1 Afs 135/2018 – 71, rozhodl, že § 11 odst. 2 písm. n) zákona o soudních poplatcích ve znění zákona č. 293/2013 Sb., který od placení soudního poplatku osvobozuje insolvenčního správce nebo dlužníka s dispozičními oprávněními v řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do majetkové podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, se na řízení před správními soudy nepoužije.
[3] Nejvyšší správní soud proto vyzval stěžovatele k úhradě soudního poplatku za kasační stížnost. V reakci na tuto výzvu stěžovatel požádal o osvobození od soudního poplatku. Tuto žádost soud zamítl usnesením ze dne 28. 11. 2019, č. j. 1 Afs 135/2018 – 87, neboť stěžovatel k výzvě soudu nedoložil majetkové poměry týkající se majetkové podstaty dlužníka, a současně stěžovatele opětovně vyzval k úhradě soudního poplatku ve lhůtě 15 dnů, přičemž jej poučil o následcích nesplnění poplatkové povinnosti.
[4] Podle § 47 písm. c) s. ř. s. soud řízení zastaví, stanoví-li tak tento nebo zvláštní zákon. Z § 4 odst. 1 písm. d) zákona o soudních poplatcích vyplývá, že poplatková povinnost vzniká podáním kasační stížnosti. Podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích pak platí, že „[n]ebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží.“
[5] Usnesení č. j. 1 Afs 135/2018 – 87 bylo stěžovateli doručeno dne 29. 11. 2019, posledním dnem lhůty tak bylo pondělí 16. 12. 2019 (§ 40 odst. 3 s. ř. s.). Stěžovatel poplatek v této lhůtě nezaplatil.
[6] Nejvyšší správní soud proto zastavil řízení podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích ve spojení s § 47 písm. c) a § 120 s. ř. s.
[7] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 3 s. ř. s. za použití § 120 s. ř. s., podle kterého žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2020
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu
