Stěžovatel se zapojil do obchodů s nerezovým nádobím v milionových objemech ačkoliv standardně dosahoval menší obraty a obchodovat s IT komponenty. Tyto obchody byly podle všeho zatíženy podvodem, což v kombinaci s nedobrou finanční situací znamenalo potvrzení zajišťovacího příkazu.
Stěžovatelka svou finanční situaci nijak nevysvětlila, resp. jen v obecné rovině polemizovala se závěry správce daně. Námitku, že by daň bylo možné uhradit ve splátkách rovněž uplatnila až v kasační stížnosti, soud tedy k těmto námitkám nepřihlédl.
Zajímavá je zejména následující pasáž, která vystihuje to, jak je potřeba chápat vydání zajišťovacího příkazu, tedy ža stačí důvodné podezření na doměření daně
[27] S ohledem na povahu řízení o vydání zajišťovacího příkazu, ve kterém se zásadně dokazování neprovádí, vychází správce daně ze skutečností zatímně v daňovém řízení zjištěných, či jinak správci daně známých. V případě vydávání zajišťovacího příkazu se tak nejedná o prokazování skutkového stavu, nýbrž o zjištění indicií. Zajišťovací příkazy jsou založeny na mezitímních (předběžných) závěrech, u nichž není namístě obšírně prokazovat otázky související se stanovením samotné daně, neboť tyto mají své místo v nalézací fázi daňového řízení [viz rozsudky ze dne 30. 5. 2019, č. j. 7 Afs 147/2018 – 31, nebo ze dne 11. 6. 2015, č. j. 10 Afs 18/2015 – 48, viz také výše uvedený rozsudek č. j. 4 Afs 22/2015 – 104, v němž soud shrnul, že „nelze požadovat po správci daně, aby v rámci zajišťovacího příkazu, respektive rozhodnutí o zamítnutí odvolání, postavil najisto a detailně prokazoval veškeré skutečnosti relevantní pro stanovení daně, neboť pro takový postup je místo v řízení o stanovení (doměření) daně.“].
