Plátce nakoupil kovové výrovky s tím, že větší část z nich následně prodal jakožto kovový šrot v režimu přenesení daňové povinnosti. Menší část prodal jakožto kovové výrobky ve standardním režimu. Správce daně dovodil, že nákup měl být v režimu přenesení daňové povinnosti též, právě s ohledem na to, že hmotnostně byla větší část šrotem.
Plátce toto odmítal a uváděl, že nakupuje kovové výrobky s cílem vytřídit ty, které jsou použitelné (nářadí a nástroje) a ty s velkým ziskem prodat ve svém hobby marketu. Pouze to, co prodat nelze dodává dále jako odpad.
Soudy daly plátci za pravdu a uvedly, že ze samotného faktu, že (hmotnostně) převážná část kovových výrobků byla prodána jako šrot, nelze dovodit, že se jedná o nákup šrotu za účelem dalšího prodeje šrotu a že tedy měl být na vstupu uplatněn režim přenesení daňové povinnosti.
Jak KS tak NSS uvedly, že pokud měl správce daně podezření na zapojení plátce do podvodného řetězce (dodavatelé byli nekontaktní a neplnili si své daňové povinnosti), měl své dokazování zaměřit tímto směrem a nesoustředit se pouze na režim zdanění.
