Celé znění judikátu:
JMÉNEM REPUBLIKY
žalobce: CarTec Ostrava s.r.o.
sídlem Vítkovická 3246/1a, 702 00 Ostrava
zastoupený advokátem Mgr. Bc. Janem Spáčilem, LL.M.
sídlem Italská 2581/67, 120 00 Praha 2
proti
žalovanému: Odvolací finanční ředitelství
sídlem Masarykova 31, 602 00 Brno
o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 2. 2021 č. j. 5637/21/5300-21444-709739, ve věci úroku z daňového odpočtu
takto:
I. V řízení se pokračuje.
I. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 25. 2. 2021 č. j. 5637/21/5300-21444-709739 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 19 456 Kč ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám advokáta Mgr. Bc. Jana Spáčila, LL.M., sídlem Italská 2581/67, 120 00 Praha 2.
Odůvodnění:
- Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání výše uvedeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo změněno rozhodnutí Specializovaného finančního úřadu (dále jen „správce daně“) ze dne 25. 4. 2019 č. j. 72526/19/4300-12711-109964 ve věci úroku z daňového odpočtu.
- Žalobce uvedl, že v přiznáních k dani z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za únor 2017 (podaném 27. 3. 2017), za březen 2017 (podaném 25. 4. 2017) a za duben 2017 (podaném 25. 5. 2017) vykázal nadměrné odpočty. Správce daně zahájil u žalobce daňovou kontrolu, na základě níž vyměřil nadměrné odpočty v žalobcem požadované výši platebními výměry z 10. 4. 2019, nadměrné odpočty byly vráceny 12. 4. 2019. Dne 25. 4. 2019 rozhodl správce daně o úroku z daňového odpočtu, k žalobcovu odvolání rozhodl žalovaný tak, že žalobci byl přiznán úrok z vratitelného přeplatku za období do 30. 6. 2017 podle § 155 odst. 5 zákona č. 280/2009 Sb. (dále jen „daňový řád“), ve znění účinném do 30. 6. 2017, a úrok z daňového odpočtu za období od 1. 7. 2017 podle § 254a daňového řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2017.
- Podle žalobce mu měl být přiznán úrok ze zadrženého nadměrného odpočtu DPH podle § 155 odst. 5 daňového řádu i za období od 1. 7. 2017. Argumentoval k tomu rozsudky Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 25. 9. 2014 č. j. 7 Aps 3/2013-34 (dále jen „Kordárna“), ze dne 16. 7. 2020 č. j. 1 Afs 445/2019-47 (dále jen „EP ENERGY“) a rozsudkem Krajského soudu v Brně (správně v Ostravě) ze dne 25. 2. 2021 č. j. 22 Af 18/2020-54. S ohledem na kompenzační funkci úroku ze zadrženého odpočtu nelze podle žalobce použít § 254a daňového řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2017 do 31. 12. 2020, ani z důvodu jeho rozporu s judikaturou SDEU – úroková sazba stanovená v tomto ustanovení nesplňuje test formulovaný SDEU v rozsudku ve věci Sole-Mizo Zrt., neboť úrok přiznaný žalobci nepokrývá cenu peněz v čase. Žalobce také nesouhlasil s tím, že žalovaný vyloučil z úročeného období dobu od 7. 11. 2018 do 7. 1. 2019, tedy dobu ode dne vydání rozhodnutí, kterým byla žalobci stanovena lhůta k vyjádření k výsledku kontrolního zjištění, do dne doručení vyjádření správci daně.
- Žalovaný ve vyjádření setrval na názoru, že daná přechodná ustanovení zákona č. 170/2017 Sb. nejsou aplikovatelná, neboť odkazují na právní úpravu, která je eurodiskonformní. Oproti tomu ustanovení § 254a daňového řádu ve znění od 1. 7. 2017 do 31. 12. 2020 je nutno chápat jako speciální ustanovení ve vztahu k Lex Kordárně, proto má podle žalovaného aplikační přednost. K namítanému rozporu výše úroku podle § 254a daňového řádu, ve znění od 1. 7. 2017 do 31. 12. 2020, s evropským právem, žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde se touto otázkou podrobně zabýval. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby.
- Krajský soud přerušil řízení v této věci usnesením ze dne 16. 9. 2021, vyčkal na výsledek kasačního řízení, které se týkalo rozsudku zdejšího soudu ze dne 25. 2. 2021 č. j. 22 Af 18/2020-54, a poté rozhodl o pokračování v řízení (výrok I. rozsudku).
- Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „s. ř. s.“), přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Rozhodoval přitom v souladu s § 51 s. ř. s. bez nařízení jednání.
- Předmětem přezkumu je čistě právní otázka, mezi účastníky není žádného sporu co do skutkových okolností věci, soud zde pro stručnost odkazuje na bod 2. tohoto rozsudku.
- Výše zmíněný rozsudek č. j. 22 Af 18/2020-54 se týkal týchž účastníků jako nyní a skutkově se jednalo o nadměrný odpočet DPH za zdaňovací období únor 2015 (přiznání podáno 25. 3. 2015). NSS se v rozsudku ze dne 1. 4. 2022 č. j. 1 Afs 80/2021-45, jímž byla zamítnuta kasační stížnost žalovaného proti rozsudku zdejšího soudu č. j. 22 Af 18/2020-54, zabýval použitelností přechodného ustanovení zákona č. 170/2017 Sb. a dospěl k následujícím závěrům v odst. 17 a 18: „Nelze přistoupit na tvrzení stěžovatele, že přechodné ustanovení zákona č. 170/2017 Sb. je nepoužitelné, neboť odkazuje na právní úpravu, která byla shledána rozpornou s právem EU. Podle čl. XI bod 3 zákona č. 170/2017 Sb. se použije úrok podle § 254a daňového řádu ve znění do 30. 6. 2017 u daňového odpočtu, který byl uplatněn v řádném či dodatečném daňovém tvrzení, u nějž lhůta pro podání uplynula přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 170/2017 Sb. To znamená, že přechodné ustanovení odkazuje na znění § 254a daňového řádu do 30. 6. 2017, jež se použije i v případě úroků vzniklých za období následující po tomto datu. Intertemporální norma je ze své povahy procesním a neutrálním ustanovením v tom smyslu, že subjekty práva pouze směřuje k určitému časovému znění normy obsahující vlastní pravidlo chování. Skutečnost, že ustanovení, na které přechodná norma odkazuje, je následně shledáno rozporným s evropským právem, tedy na její použití nemůže mít vliv. Stěžovatel navíc polemizuje se samotným smyslem přechodných ustanovení, neboť v nynější věci jde o určení toho, jaká norma se použije pro výpočet úroku ze zadržovaného odpočtu DPH uplatněného v daňovém tvrzení, lhůta, k jehož podání uplynula přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 170/2017 Sb. Nedává tak smyslu, aby na nynější věc dopadalo ustanovení § 254a daňového řádu ve znění od 1. 7. 2017, pokud ani zákonodárce jeho zpětné použití nezamýšlel. Opačný postup nabourává důvěru daňového subjektu v to, že na jeho případ nebude použita právní úprava se zpětnou účinností. Navíc, jak správně poznamenává žalobkyně, rozsudky kasačního soudu nemají derogační účinek, a tak na § 254a ve znění do 30. 6. 2017 ani na čl. XI bod 3 zákona č. 170/2017 Sb. nelze pohlížet jako na neexistující ustanovení.“
- Podle NSS tak krajský soud „postupoval správně, jestliže použil přechodné ustanovení, které jej odkázalo na úpravu, jež se pro rozpor s evropským právem rozhodl nepoužít. Krajskému soudu tedy nic nebránilo vzít v úvahu závěry rozsudku Kordárna. K němu se ostatně kasační soud přihlásil v řadě rozhodnutí (například rozsudky ze dne 6. 10. 2016, č. j. 9 Afs 225/2015 - 72, ze dne 15. 12. 2016, č. j. 7 Afs 173/2016 - 26, ze dne 12. 1. 2017, č. j. 7 Afs 196/2016 - 33, ze dne 12. 1. 2017, č. j. 4 Afs 206/2016 - 32, nebo ze dne 27. 9. 2017, č. j. 10 Afs 51/2016 - 43). Stejně tak krajský soud postupoval správně při aplikaci závěrů rozsudku EP ENERGY. Proto v případě, že se nepoužije právní úprava úroku ze zadržovaného odpočtu, na který by se jinak užil § 254a daňového řádu ve znění do 30. 6. 2017, platí nadále pravidla vymezená rozsudkem ve věci Kordárna. Žalobkyni tedy za uvedené období náleží úrok podle § 155 odst. 5 daňového řádu.“ (odst. 19 uvedeného rozsudku).
- Situace v nyní projednávané věci je obdobná – lhůty pro podání daňového tvrzení uplynuly přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 170/2017 Sb., podle přechodného ustanovení citovaného zákona by měl být použit úrok podle § 254a daňového řádu ve znění do 30. 6. 2017, toto ustanovení je však v rozporu s evropským právem. I zde tedy platí nadále pravidla vymezená rozsudkem Kordárna, žalobci náleží úrok podle § 155 odst. 5 daňového řádu i za období od 1. 7. 2017.
- Žalobcovou rgumentací k § 254a daňového řádu ve znění od 1. 7. 2017 do 31. 12. 2020 se krajský soud nezabýval, neboť má shodně s názorem NSS, citovaným v odst. 8 tohoto rozsudku, za to, že toto ustanovení nedopadá na nyní přezkoumávanou věc. Pouze poznamenává, že vyloučení doby od 7. 11. 2018 do 7. 1. 2019 z úročeného období na základě použití § 254a daňového řádu ve znění od 1. 7. 2017 do 31. 12. 2020 je v rozporu s výše uvedeným názorem NSS i krajského soudu.
- Soud tedy zrušil rozhodnutí žalovaného pro nezákonnost a vrátil mu věc k dalšímu řízení, v němž je žalovaný vázán zde vysloveným právním názorem (§ 78 odst. 1, 4 a 5 s. ř. s.).
- V řízení byl procesně úspěšný žalobce, v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. má právo na náhradu nákladů řízení. Náklady řízení představují zaplacený soudní poplatek ve výši 3 000 Kč, dále odměna ze zastoupení advokátem podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 3 100 Kč za 4 úkony právní služby (převzetí zastoupení, sepis žaloby, replika, podání z 16. 5. 2022) a 4x režijní paušál po 300 Kč. Dále DPH z těchto částek s výjimkou zaplaceného soudního poplatku (§ 57 odst. 2 s. ř. s.). Soud proto žalovaného k jejich zaplacení zavázal, a to k rukám zástupce žalobce podle § 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) ve spojení s § 64 s. ř. s. Délku lhůty krajský soud prodloužil oproti obecné lhůtě stanovené v § 160 odst. 1 o. s. ř. na 30 dnů od právní moci rozsudku, protože rozsudky správních soudů nabývají právní moci již okamžikem doručení (§ 54 odst. 5 s. ř. s.) a obecná 3 denní lhůta se jeví krajskému soudu v takovém případě nepřiměřeně krátká.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může se oprávněný domáhat nařízení výkonu rozhodnutí.
Ostrava 19. května 2022
JUDr. Monika Javorová
předsedkyně senátu
Shodu s prvopisem potvrzuje
