Celé znění judikátu:
žalobce: COME vending s. r. o., IČO 47666960
sídlem Masarykova třída 342/39, 746 01 Opava
zastoupený advokátem JUDr. Zdeňkem Kramperou
sídlem Kořenského 1107/15, 150 00 Praha 5
proti
žalovanému: Odvolací finanční ředitelství
sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 7. 2024 č. j. 20627/24/5300-22442-713383, ve věci daně z přidané hodnoty
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
- Podanou žalobou se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 7. 2024 č. j. 20627/24/5300-22442-713383, kterým byla zamítnuta odvolání žalobce a bylo potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj ze dne 23. 10. 2023 č. j. 4055578/23/3216-50521-803344 a dále byla změněna rozhodnutí Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj ze dne 15. 11. 2023 č. j. 4157756/23/3216-50521-806256, č. j. 4157826/23/3216-50521-806256 a č. j. 4157864/23/3216-50521-806256 způsobem specifikovaným ve výroku napadeného rozhodnutí. Označenými rozhodnutími Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj byly žalobci doměřeny daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“)
za zdaňovací období září, říjen, listopad a prosinec 2019. - Ke skutkovému stavu žalobce uvedl, že za předmětná zdaňovací období podal řádná daňová přiznání v r. 2019 a 2020 a následně dodatečná daňová přiznání (dále jen „DDP“), a to ve dnech 26. 8. 2022 a 21. 9. 2022. Důvodem podání DDP, jimiž žalobce snížil hodnotu zdanitelného plnění, byl zejména rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 11. 2020 č. j. 22 Af 18/2019-43 (dále jen „Původní rozsudek“), který se týkal zdaňovacích období roku 2012. Na základě podaných DDP proběhlo u správce daně dne 19. 10. 2022 ústní jednání a správce daně poté podle ust. § 144 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, v platném znění (dále jen „daňový řád“) konkludentně daň doměřil a nové platební výměry za zdaňovací období září-prosinec 2019 poznamenal do spisu.
- Ve věci zdaňovacích období roku 2012 následně vydal Krajský soud v Ostravě nový rozsudek
ze dne 22. 11. 2023 č. j. 22 Af 18/2019-81, jímž změnil své stanovisko učiněné v Původním rozsudku a žalobu žalobce v rámci jiného daňového řízení (zdaňovací období roku 2012) zamítl (dále jen „Nový rozsudek“). Nový rozsudek byl vydán na základě rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) č. j. 5 Afs 5/2021-29. - Správce daně v důsledku Nového rozsudku zaslal žalobci dne 3. 10. 2023 výzvy k podání DDP
za zdaňovací období roku 2019, na které žalobce reagoval nesouhlasně. Následně vydal správce daně dodatečné platební výměry ze dne 23. 10 2023 a ze dne 15. 11. 2023, jimiž žalobci doměřil DPH za zdaňovací období září, říjen, listopad, prosinec 2019. Proti těmto dodatečným platebním výměrům podal žalobce odvolání, o němž bylo rozhodnuto napadeným rozhodnutím žalovaného. - V další části žaloby žalobce odkázal na dotčená zákonná ustanovení a relevantní judikaturu. Pokud jde o zákonná ustanovení žalobce poukázal na § 8 odst. 1, § 78 odst. 1 a 3, § 79 odst. 1 a 4, § 89 odst. 1, § 91 odst. 1, § 92 odst. 2 a 5, § 99 odst. 1, § 108 odst. 1, § 117 odst. 1 a 2, § 134 odst. 1,
§ 141 odst. 2, § 143 odst. 1, § 144 odst. 1 a § 145 odst. 2 daňového řádu. Relevantní judikaturou jsou z pohledu žalobce rozsudky NSS sp. zn. 5 Afs 27/2017, sp. zn. 5 Afs 48/2019, sp. zn. 5 Afs 57/2021, sp. zn. 1 Afs 141/2008, sp. zn. 1 Afs 162/2015, sp. zn. 8 Afs 94/2005 a sp. zn. 4 Afs 149/2023 a dále usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2939/07. - V další části žaloby žalobce vymezil tyto žalobní body:
1) Napadené rozhodnutí je nesprávné a nezákonné, neboť správce daně nebyl oprávněn
na základě Nového rozsudku vyzvat žalobce k podání DDP a při nesouhlasu žalobce vydat dodatečné platební výměry. Žalobce podal DDP již v r. 2022, a i když správce daně sdělil, že s takovým postupem nesouhlasí, vydal konkludentně dodatečné platební výměry podle § 144 odst. 1 daňového řádu. Žalobce proto nesouhlasí se závěrem žalovaného, že
ve vztahu k Novému rozsudku mohl žalobce předpokládat, že daň bude doměřena. Žalobce také nesouhlasí s tvrzením, že žalovaný byl při rozhodnutí o DDP z r. 2022 vázán právním názorem krajského soudu učiněným v Původním rozsudku (bod 29 napadeného rozhodnutí). Uvedené je v rozporu s daňovým řádem a judikaturou, když v ust. § 144 daňového řádu se neuvádí, že by se měl správce daně při konkludentním doměření daně odchýlit od klasického postupu. K tomu, aby správce daně dospěl k závěru, že daň tvrzená daňovým subjektem v daňovém přiznání odpovídá její skutečné výši, je nezbytné, aby správce daně tvrzení daňového subjektu přezkoumal. Pokud správce daně na tento postup rezignuje, jedná se o postup v rozporu s daňovým řádem, který nelze klást k tíži žalobce. Byl-li správce daně přesvědčen, že dodatečná daňová přiznání žalobce jsou nesprávná, měl k tomu zaujmout náležitý postoj, což neučinil.
2) Správce daně vydal dodatečné platební výměry z r. 2023 s odkazem na Nový rozsudek, kdy se dle jeho názoru aplikuje ust. § 99 odst. 1 daňového řádu, což je však v rozporu se shora citovanými zákonnými ustanoveními a judikaturou. Správce daně se uchýlil k doměření daně žalobci z moci úřední, když žalobce nesouhlasil s výzvami, resp. jim nevyhověl (§ 143 odst. 3 písm. b) daňového řádu). Správce daně by byl oprávněn žalobci zaslat výzvy v případě, že by bylo možné důvodně předpokládat, že daň bude doměřena (§ 145 odst. 2 daňového řádu). Správce daně však oproti již skončenému daňovému řízení, jehož výsledkem bylo vydání konkludentních dodatečných platebních výměrů, nedisponoval žádnou novou skutečností či důkazem, na základě kterých by mohl žalobce k podání DDP vyzvat. Závěr učiněný v Novém rozsudku nemůže mít za následek novou skutečnost či nový důkaz, když ode dne podání DDP nedošlo k žádné nové skutečnosti nebo ke zjištění nového důkazu. Pokud tedy správce daně za stejné skutkové i důkazní situace změnil svůj názor, žalovaný tuto nezákonnost v napadeném rozhodnutí neodstranil. S žalovaným lze souhlasit, že pravomocným vyměřením/doměřením daně daňová řízení fakticky skončit nemusí, pokud se objeví nějaká nová skutečnost či důkaz, na základě kterých správce daně znovu zahájí doměřovací řízení. Žalovaný však opomněl, že tato skutečnost či důkaz musí představovat určitou novost oproti předchozímu stavu. Tuto novost nelze spatřovat v obsahu odůvodnění Nového rozsudku, který se vztahuje ke zcela jinému daňovému řízení. Dodatečné platební výměry z r. 2023 byly vydány na základě shodných skutečností, podle kterých rovněž správce daně konkludentně rozhodl o DDP žalobce z r. 2022.
3) S odkazem na bod 40 napadeného rozhodnutí žalobce souhlasí s žalovaným, že v dané věci nelze aplikovat ust. § 124a daňového řádu, neboť původní rozhodnutí, rozsudek NSS ze dne 5. 5. 2023 č. j. 5 Afs 5/2021-29 (dále jen „Kasační rozsudek“) i Nový rozsudek se týkaly zcela jiného daňového řízení. Žalobce však nesouhlasí s žalovaným v tom, že ze strany prvostupňového správce daně nedošlo k aplikaci § 124a daňového řádu na předmětnou věc, jelikož ten v dodatečných platebních výměrech z r. 2023 uvedl odkaz na toto ustanovení. Z toho žalobce usuzuje, že prvostupňový správce daně ustanovení § 124a v prvostupňovém rozhodnutí aplikoval, o čemž svědčí i skutečnost, že správce daně považuje Nový rozsudek za důvod vydání dodatečných platebních výměrů z r. 2023. Žalovaný v napadeném rozhodnutí tuto nezákonnost neodstranil.
- Žalovaný ve vyjádření uvedl, že ve věci je nespornou otázkou, že žalobci z předmětných plnění náleží nárok na odpočet daně na vstupu a že je povinen z přijatých úplat odvést daň na výstupu. Hmotněprávní posouzení věci tak, jak bylo učiněno v Kasačním rozsudku a navazujícím Novém rozsudku krajského soudu žalobce v žalobě nikterak nezpochybnil. NSS v rozsudku ze dne 26. 10. 2017 č. j. 5 Afs 27/2017-51 výslovně uvedl „daňové řízení trvá po celou dobu existence daňové povinnosti, tedy po dobu, po kterou lze daň stanovit (vyměřit a doměřit, a to i opakovaně) a vybrat“.
- Podle žalovaného jsou ve věci sporné dva aspekty postupu správce daně. Za prvé, jak měl správce daně postupovat poté, co žalobce podal dne 26. 8. 2022 a dne 21. 9. 2022 DDP, a tedy zda měl podle nich konkludentně stanovit daň, a za druhé, zda po vydání Nového rozsudku krajského soudu existoval důvodný předpoklad doměření daně k tomu, aby správce daně dle § 145 odst. 2 daňového řádu vyzval žalobce k podání DDP.
- K první otázce žalovaný uvedl, že v době před vydáním Kasačního rozsudku a Nového rozsudku neměl správce daně jinou možnost než konkludentně stanovit daň podle tvrzení žalobce v předmětných DDP (tedy bez daně na výstupu). Situace byla totiž taková, že žalovaný zrušil rozhodnutími o odvolání ze dne 27. 1. 2022, ze dne 3. 3. 2022 a ze dne 7. 4. 2022 dodatečné platební výměry za zdaňovací období leden-červen 2012 a říjen-prosinec 2012 a zastavil odvolací řízení s tím, že žalobce netíží povinnost odvést daň na výstupu. Pokud tedy chtěl správce daně respektovat zásadu legitimního očekávání dle § 8 odst. 2 daňového řádu, musel rozhodnout i ohledně dalších zdaňovacích obdobích stejně, a tedy konkludentně stanovit daň v souladu s DDP žalobce z r. 2022. Není možné, aby právně a skutkově totožnou věc posoudil správce daně opačně. Žalovaný odkázal na body 25 a 29 žalobou napadeného rozhodnutí, kde mimo jiné dospěl k závěru, že i ve zde řešené věci byl správce daně fakticky vázán názorem vysloveným v Původním rozsudku krajského soudu. Odlišným posouzením by správce daně porušil zásadu legitimního očekávání (§ 8 odst. 2 daňového řádu). Žalovaný proto považuje argumentaci žalobce, že správce daně nebyl vázán posouzením věci krajským soudem, za účelovou, neboť to byl sám žalobce, kdo podal předmětné DDP a odůvodnil je Původním rozsudkem. Žalovaný rovněž zdůraznil transparentnost postupu správce daně, který u ústního jednání dne 19. 10. 2022 sdělil žalobci, že nesouhlasí s právním hodnocením žalobce, nicméně vzhledem k existenci Původního rozsudku postup žalobce akceptuje.
- K druhé sporné otázce žalovaný odkázal na body 27, 30 a 31 napadeného rozhodnutí, kde dospěl k závěru, že důvodný předpoklad ve zde řešené věci existoval. Žalovaný je přesvědčen, že důvodným předpokladem může být bezpochyby odlišné posouzení právní otázky ze strany tuzemských správních soudů v Kasačním rozsudku a Novém rozsudku. V obou rozsudcích dospěly správní soudy k závěru, že žalobce byl povinen na výstupu přiznat a uhradit daň z úplat přijatých za zdanitelná plnění. Aplikací § 124a daňového řádu pozbyla účinnosti všechna tři rozhodnutí žalovaného, kterými zrušil dodatečné platební výměry a zastavil odvolací řízení. Původní rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 2. 2019, v němž dospěl k závěru o nutnosti zdanění výstupu žalobce, tak bylo krajským soudem v Novém rozsudku potvrzeno. Správce daně se ocitl v situaci, kdy za zdaňovací období leden-červen 2012 a říjen-prosinec 2012 byl žalobce povinen přiznat a uhradit daň na výstupu a v řešené věci existovaly konkludentní dodatečné platební výměry, u kterých nebyla z předmětných plnění doměřena daň na výstupu. Jednalo se tak o dvě protichůdné situace. Správce daně postupoval v souladu s § 1 odst. 2 daňového řádu (správné zjištění a stanovení daně) a v souladu se zásadou legitimního očekávání. Dle žalovaného tak byl dán důvodný předpoklad doměření daně na výstupu žalobce, a proto správce daně správně vydal výzvy k podání DDP.
- Žalovaný dále zdůraznil, že ve věci nebyla řešena žádná předběžná otázka ve smyslu ust. § 99 daňového řádu. Skutečnost, že správní soudy přezkoumaly závěry obsažené v původním rozhodnutí žalovaného, nelze považovat za předběžnou otázku. Správní soudy pouze přezkoumaly původní rozhodnutí žalovaného, přičemž nebylo nutné, aby posuzovaly jinou otázku. S ohledem na uvedené považuje žalovaný judikaturu na str. 8-9 žaloby za nepřiléhavou, neboť se dotýká předběžných otázek a v řešené věci žádná předběžná otázka neexistovala. Žalovaný rovněž neporušil závěry plynoucí z rozsudku NSS ze dne 24. 4. 2024 č. j. 4 Afs 149/2023-89, neboť ve věci existoval důvodný předpoklad k doměření daně ve smyslu ust. § 145 odst. 2 daňového řádu. Správce daně při vydání dodatečných platebních výměrů, jimiž konkludentně stanovil daň, postupoval v souladu s rozsudkem NSS ze dne 8. 4. 2022 č. j. 5 Afs 57/2021-31 a s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2023 č. j. 5 Af 48/2019-70. Na základě uvedeného žalovaný nesouhlasí s žalobcem, že správce daně by byl oprávněn vyzvat žalobce k podání DDP jen v případě nové skutečnosti či nového důkazu. Podle žalovaného ust. § 145 odst. 2 daňového řádu postačuje existence důvodného předpokladu doměření daně a tím bezpochyby je odlišné posouzení právní otázky ze strany tuzemských správních soudů.
- Pokud jde o námitku týkající se aplikace ust. § 124a daňového řádu, odkázal žalovaný na bod 40 napadeného rozhodnutí, kde obdobnou odvolací námitku řádně vypořádal. Aplikace § 124a daňového řádu v řešené věci nebyla použita, neboť v ní dosud žádné soudní řízení neproběhlo,
a tudíž nemůže existovat zrušující rozhodnutí kasačního soudu, které hypotéza právní normy zakotvené v ust. § 124a daňového řádu předpokládá. K citaci závěrů správce daně z dodatečných platebních výměrů žalobcem je nutno uvést, že se správce daně takto vyjadřuje ve vztahu k řízení za zdaňovací období leden červen 2012 a říjen-prosinec 2012. Žalovanému není zřejmé, kam žalobce touto polemikou směřuje. - Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby.
- Žalobce v replice doručené krajskému soudu dne 15. 10. 2024 uvedl polemiku s vyjádřením žalovaného a setrval na své dosavadní argumentaci.
- Žalovaný ve vyjádření k replice žalobce doručeném krajskému soudu dne 22. 11. 2024 setrval na své právní argumentaci a zdůraznil, že ust. § 145 odst. 2 daňového řádu neklade žádnou podmínku, že by se muselo jednat o neskončené daňové řízení, jak tvrdí žalobce. Jedinou podmínkou tohoto ustanovení je podmínka důvodného předpokladu doměření daně. Takový předpoklad v řešené věci existoval. Žalovaný dále zopakoval svou dříve předestřenou argumentaci. Rovněž zdůraznil přiléhavost usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 16. 11. 2016 č. j. 1 Afs 183/2014-55 na posuzovanou věc, neboť zde existoval důvodný předpoklad doměření daně ve smyslu § 145 odst. 2 daňového řádu.
- Žalobce v replice doručené krajskému soudu dne 18. 12. 2024 zdůraznil zásadu zákonnosti (rozsudek NSS sp. zn. 2 Afs 52/2005), dále poukázal na pravidlo in dubio pro liberate a pravidlo
in dubio mitius (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1611/07). Žalobce rovněž zdůraznil, že ze strany žalovaného dochází k nepřípustně extenzivnímu výkladu základní zásady daňového řízení
dle § 1 odst. 2 daňového řádu, přičemž má zato, že Kasační rozsudek a Nový rozsudek nemohly založit důvodnost pro postup správce daně podle § 145 odst. 2 daňového řádu. - Žalovaný v reakci na vyjádření žalobce doručené krajskému soudu dne 17. 1. 2025 poukázal
na novější rozsudek NSS ze dne 19. 12. 2024 č. j. 7 Afs 156/2024-38, v němž je uvedeno, že není možné bez dalšího vycházet ze skutečností jiných zdaňovacích období a tyto skutečnosti mechanicky promítat do dalších řízení. Je však zcela v pořádku, pokud krajský soud ve skutkově podobných věcech z většiny přejme právní názor vyslovený NSS a ke skutkovým odlišnostem se přezkoumatelným způsobem vyjádří. Za přiléhavý označil žalovaný také nedávný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2024 č. j. 8 Af 12/2024-49, z něhož plyne, že pokud správce daně získá důkazy či jiné indicie, že je nutná změna poslední zjištěné výše daně jiným způsobem, vyzve daňový subjekt k podání dodatečného daňového přiznání nebo dodatečného vyúčtování (§ 145 odst. 2 daňového řádu). Tento způsob respektuje primární povinnost tvrzení daňového subjektu a vytváří v doměřovacím řízení analogické podmínky k podmínkám původního (řádného) vyměření. K žalobcem odkazovanému rozhodnutí NSS č. j. 2 Afs 52/2005-94 a k nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1611/07 žalovaný uvedl, že správce daně nepostupoval v rozporu se závěry této judikatury, postupoval v souladu s daňovým řádem, aniž by učinil extenzivní výklad ust. § 1 odst. 2 a § 145 odst. 2 daňového řádu. - Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného jakož i správní řízení, které jeho vydání předcházelo, přičemž byl vázán obsahem žalobních tvrzení (§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního, v platném znění - dále jen „s. ř. s.“) a vycházel ze skutkového a právního stavu, který zde byl v době vydání napadeného rozhodnutí (§ 75 odst. 1 s. ř. s.).
- Podstatou věci je právní otázka, zda správce daně oprávněně doměřil žalobci DPH za zdaňovací období r. 2019 na základě Kasačního rozsudku a Nového rozsudku, které se týkaly skutkově
a právně totožné věci téhož žalobce, ale jiného zdaňovacího období (r. 2012). - Jelikož ve věci není sporným obsah správního spisu, který je účastníkům řízení i soudu podrobně znám, jakož i správní řízení a rozhodnutí správních orgánů obou stupňů vztahujících se
ke zdaňovacím obdobím roku 2012 včetně navazujícího soudního přezkumu (viz věci vedené
u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 22 Af 71/2016 a sp. zn. 22 Af 18/2019), krajský soud s přihlédnutím k shodným skutkovým tvrzením žalobce i žalovaného souladným s obsahem správních spisů neshledal důvod k opětovné rekapitulaci obsahu správního spisu, zvláště když podstatou sporu je právní otázka. - Podle ust. § 145 odst. 2 věty první daňového řádu, pokud lze důvodně předpokládat, že bude daň doměřena, může správce daně vyzvat daňový subjekt k podání dodatečného daňového tvrzení a stanovit náhradní lhůtu.
- Žalobce v principu brojí proti tomu, že DPH za zdaňovací období r. 2019 mu byly naposledy konkludentně doměřeny dodatečnými platebními výměry z r. 2022 a neexistovala žádná nová skutečnost či důkaz, pro které by správce daně mohl ukončené daňové řízení otevřít a žalobci daně znovu doměřit.
- Žalobce v žalobě implicitně směřuje k překážce věci rozhodnuté, tj. k zásadě ne bis in idem vyjádřené v § 101 odst. 4 daňového řádu, podle kterého přiznat stejné právo nebo uložit stejnou povinnost lze ze stejného důvodu témuž příjemci rozhodnutí pouze jednou.
- Dle komentářové literatury (Rozehnal Tomáš: Daňový řád. Praktický komentář, Wolters Kluwer, Praha, 2019) daňový řád z takto zakotvené zásady ne bis in idem činí výjimky, např. v rámci § 117 či § 141.
- Dle ust. § 141 odst. 1 daňového řádu, zjistí-li daňový subjekt, že daň má být vyšší než poslední známá daň, je povinen podat do konce měsíce následujícího po měsíci, ve kterém to zjistil, dodatečné daňové přiznání nebo dodatečné vyúčtování a ve stejné lhůtě rozdílnou část uhradit. Tato povinnost trvá, pokud běží lhůta pro stanovení daně. Poslední známá daň je výsledná daň, jak byla správcem daně dosud pravomocně stanovena v dosavadním průběhu daňového řízení o této dani.
- Aplikace ust. § 141 odst. 1 daňového řádu na souzenou věc znamená, že žalobce z Kasačního rozsudku a následně z navazujícího Nového rozsudku zjistil, že daň (za jednotlivá zdaňovací období r. 2019) má být vyšší než poslední známá daň (vyměřená konkludentně dodatečnými platebními výměry z r. 2022), a proto byl povinen podat do konce měsíce následujícího po měsíci, ve kterém to zjistil (právní moc Nového rozsudku), dodatečná daňová přiznání k DPH
za jednotlivá zdaňovací období zdaňovací období r. 2019. V dané věci je přitom nezpochybnitelné, že lhůta pro stanovení daně ve smyslu ust. § 148 odst. 5 daňového řádu dosud běžela. Rovněž je vzhledem ke shodným zdanitelným plněním v letech 2012 a 2019 jednoznačné, že žalobce mohl a měl předpokládat vyšší daňovou povinnost za r. 2019 než byla doměřena dodatečnými platebními výměry vydanými v r. 2022 na základě žalobcových DDP podaných v návaznosti na Původní rozsudek. - Jelikož žalobce v intencích ust. § 141 odst. 1 daňového řádu nekonal, byl správce daně oprávněn postupovat v podle ust. § 145 odst. 2 daňového řádu a vyzvat žalobce k podání DDP za zdaňovací období r. 2019.
- Tomuto závěru nasvědčují také závěry usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 16. 11. 2016 č. j. 1 Afs 183/2014-55, bod 59, podle kterých pokud se správce daně jinak než na základě daňové kontroly (zejména z poznatků při správě jiných daní, z informací jiných orgánů či soukromých subjektů či z vlastní vyhledávací činnosti) dozví o skutečnostech či důkazech nasvědčujících tomu, že by daňovému subjektu měla být určitá daň doměřena, je zásadně povinen daňový subjekt o tom zpravit a vyzvat jej k podání dodatečného daňového tvrzení.
- Krajský soud má zato, že spatřuje-li rozšířený senát NSS důvodný předpoklad pro doměření daně v poznatcích získaných při správě jiných daní, analogicky lze mezi důvodné předpoklady ve smyslu § 145 odst. 2 daňového řádu počítat také poznatky získané při správě jiných zdaňovacích období téže daně u shodného daňového subjektu.
- Dle názoru krajského soudu těmito poznatky získanými správcem daně při správě daní nemusí být pouze skutkové novoty nebo nové důkazy, jak se domnívá žalobce, ale také poznatky plynoucí
ze soudního přezkumu týkajícího se jiného zdaňovacího období téže daně u shodného daňového subjektu, jako je tomu v nyní posuzované věci. Tyto poznatky představují onu skutečnost nasvědčující tomu, že daň bude doměřena. Daňový řád v žádném z odkazovaných ustanovení neomezuje důvodný předpoklad pro doměření daně ve smyslu § 145 odst. 2 daňového řádu pouze na skutkové novoty či nové důkazy. Žalobní tvrzení je v tomto směru zužujícím výkladem této právní normy, který nemá oporu v zákoně. - Krajský soud se plně ztotožňuje s argumentací žalovaného, že důvody pro aplikaci ust. § 145 odst. 2 daňového řádu správcem daně lze v posuzované věci shledat v ust. § 1 odst. 2 a ust. § 8 odst. 2 daňového řádu, jak žalovaný srozumitelně a přezkoumatelně vyjádřil na str. 5-6 napadeného rozhodnutí. Žalobce tuto argumentaci v žalobě nijak nerozporoval. Na základě výše uvedeného shledal krajský soud žalobní tvrzení o neoprávněnosti správce daně vydat výzvy dle § 145 odst. 1 daňového řádu a návazně doměřit žalobci DPH za zdaňovací období r. 2019 nedůvodnými.
- K námitce nesprávné aplikace ust. § 144 odst. 1 daňového řádu správcem daně v případě, kdy nesouhlasil s DDP podanými žalobcem v r. 2022, soud uvádí, že tato otázka souvisí s posuzovanou věcí pouze vzdáleně, nicméně soud přisvědčuje žalovanému v jeho závěru, že správce daně neměl v návaznosti na Původní rozsudek za dané procesní situace jinou možnost postupu, a to opět s ohledem na základní principy daňového řízení obsažené v ust. § 1 odst. 2 a § 8 odst. 2 daňového řádu.
- Krajský soud nad rámec již uvedeného doplňuje, že nelze odhlédnout od skutečnosti, že žalobce při podání DDP za r. 2019, která učinil v r. 2022, sám vycházel z ust. § 141 daňového řádu
a z Původního rozsudku, jímž bylo rozhodováno o jiných zdaňovacích obdobích žalobce (za rok 2012), tehdy ovšem způsobem svědčícím ve prospěch žalobce. V nyní souzené věci žalobce v podstatě shodný postup ze strany správce daně kategoricky odmítá a svůj postoj odůvodňuje tím, že závěry Nového rozsudku se týkaly jiného zdaňovacího období (byť téže daně a téhož daňového subjektu). Takový názor však nutně naráží na povinnosti plynoucí pro správce daně z ust. § 1 odst. 2 a § 8 odst. 2 daňového řádu, jak zcela správně namítá žalovaný. Krajský soud proto ani tento okruh žalobních tvrzení neshledal důvodným. - Krajský soud nesdílí názor žalobce, že ve věci bylo aplikováno ust. § 99 odst. 1 daňového řádu, když správce daně respektoval rozhodnutí soudu. Žalobce si mylně vyložil institut předběžné otázky upravený v ust. § 99 daňového řádu. Předběžnou (prejudiciální) otázkou je taková otázka, jejíž řešení nepřísluší orgánu, který ve věci rozhoduje ale o které je nutno si učinit úsudek, aby vůbec mohlo být ve věci rozhodnuto. Je to tedy každá otázka, která se neřeší v řízení
in meritum, ale o které je nutno si pro řízení in meritum učinit úsudek (blíže komentářová literatura: Matyášová L., Grossová M. E.: Daňový řád. Komentář, Nakladatelství Leges, Praha, 2015). Typickým příkladem předběžné otázky je otázka platnosti či neplatnosti smlouvy, o níž může s konečnou platností rozhodnout jen soud. V nyní souzené věci se však jednalo o právní názor soudu týkající se merita věci, tedy nikoliv o předběžnou otázku, když předmětem přezkumu ve správním soudnictví je primárně meritorní rozhodnutí správního orgánu. V rámci přezkumu rozhodnutí pak soud může vyslovit závazný právní názor k řešené právní otázce. Konkrétně řešená právní otázka ale není synonymem pro předběžnou otázku ve smyslu § 99 daňového řádu. Jedná se o odlišné právní instituty, které žalobce nedůvodně zaměňuje. Žalobní tvrzení není důvodné. - Poslední žalobní bod se týká aplikace ust. § 124a daňového řádu, když žalobce namítl, že správce daně I. stupně toto ustanovení v posuzované věci nezákonně aplikoval. Shodnou odvolací námitku vypořádal žalovaný v bodě 40 napadeného rozhodnutí a žalobce v žalobě jeho argumentaci žádným nosným způsobem nerozporoval. Krajský soud má shodně s žalovaným zato, že aplikace ust. § 124a daňového řádu je v posuzované věci principiálně vyloučena, neboť pro ni nejsou splněny procesní podmínky, když v řízení neexistuje žádné rozhodnutí, které by bylo kasačním soudem zrušeno. Pokud správce daně v dodatečných platebních výměrech odkazoval na ust. § 124a daňového řádu, učinil tak konstatačním způsobem ve významově zcela odlišné rovině, kdy právě s odkazem na § 124a daňového řádu poukazoval na riziko, jež žalobcem podaná DDP mohou přinést do budoucna, což však nepřestavuje aplikaci tohoto ustanovení správcem daně. Žalobce v žalobě citované části odůvodnění dodatečných platebních výměrů z r. 2022 podsouvá význam, který nemá. Žalobní námitka není důvodná.
- Pro úplnost krajský soud uvádí, že pokud žalobce na str. 7-9 podané žaloby citoval z jeho pohledu relevantní judikaturu k souzené věci, pak ale setrval toliko v rovině citace a neuvedl, jaký má odkazovaná judikatura konkrétní dopad na jeho věc a jak se promítá do jeho právní sféry. Krajský soud proto neshledal důvod se s uvedenými judikáty vypořádat, když sám předestřel relevantní úvahu k jednotlivým žalobním tvrzením.
- Jelikož krajský soud neshledal žádný z žalobních bodů důvodným, žalobu v souladu s ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Ve věci bylo rozhodnuto bez jednání v souladu s ust. § 51 odst. 1 s. ř. s.
- O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 60 odst. 1 s. ř. s., když procesně úspěšnému žalovanému nevznikly s tímto řízením žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu.
Ostrava 19. 2. 2026
JUDr. Monika Javorová
předsedkyně senátu
Shodu s prvopisem potvrzuje
