Stěžovatel podal přiznání k dani darovací a následně podal dodatečná přiznání na nulovou daňovou povinnost. Správce daně změnu neakceptoval, nicméně na základě rozsudku KS v českých Budějovicích, který reflektoval rozsudek Soudního dvora EU C-43/14, ve věci ŠKO-ENERGO, s. r. o., byla jeho daňová povinnost za roky 2011 a 2012 změněna.
Stěžovatel požadoval úrok z prodlení za dobu zadržování daně darovací, správce daně jej však nepřiznal a KS tento závěr potvrdil. Argumenty správce daně lze shrnout tak, že stěžovatel přiznal nesprávnou daň sám, k jejímu snížení došlo až na základě dodatečných platebních výměrů, kdy již ovšem nedošlo k platbě.
NSS však tyto argumenty odmítl, rozhodnutí KS zrušila a vrátil mu jej k dalšímu řízení. Uvedl, že na vyměřovací a doměřovací řízení je potřeba nahlížet stejnou optikou a pokud tedy byla daň doměřena na základě dodatečného přiznání, je potřeba situaci chápat tak, že byla vyměřena vyšší než zákonná daň a stěžovateli náleží úrok za dobu zadržování daně.
Dle soudu však není zcela jasný okamžik, od kdy stěžovateli úrok náleží s ohledem na okolnosti případu (dodatečné přiznání bylo podáno až poté, co o problematice rozhodl Soudní dvůr EU).
Rozhodnutí obsahu celou řadu zajímavých úvah týkajících se celistvosti daňového řízeni. NSS odmítá formalistický přístup správce daně, který se úporně snaží vyhnout úhradě úroku z prodlení. NSS připouští, že v uvedeném případě by zřejmě bylo možné nepřiznat úrok z prodlení od data úhrady (jednalo se o nejasnou právní otázku a sám stěžovatel přiznal daň vyšší než jak byla později stanovena). Každopádně správce daně postupoval nezákonně minimálně při doměřování daně, kdy již stěžovatel na rozpor s evropskou legislativou upozorňoval, ale správce daně toto nevzal v potaz.
Lze tedy očekávat, že bude úrok přiznána minimálně za dobu, kdy daň mohla měla být vrácena na základě podaného dodatečného přiznání.
zajímavé pasáže:
Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku pátého senátu, není rozhodné, jakým způsobem či postupem, či v jakém „dílčím“ daňovém řízení (vyměřovacím či doměřovacím) se správce daně nezákonného postupu dopustí; „rozhodné je pouze, zda při stanovení daně postupoval lege artis. Neobstojí tak názor […], že [napadeným] rozhodnutím žalovaného byly zrušeny dodatečné platební výměry, kterými fakticky nebyla [stěžovateli] žádná daň vyměřena a předepsána k úhradě, neboť tato byla stanovena ve výši nula, a že daň byla stanovena již v řízení vyměřovacím, a to na základě údajů uvedených stěžovatelem. Ve věci je podstatné, že správce daně na původně nesprávně stanovené dani setrval. Nejvyšší správní soud nevidí rozdílu v tom, zda správce daně daň nesprávně vyměří či zda setrvá (v doměřovacím řízení) na dani daňovým subjektem nesprávně (v řádném daňovém přiznání) uvedené a uhrazené. V obou případech totiž dochází k nezákonnému odčerpání majetku daňového subjektu v podobě plnění (daně) ve výši, k němuž ze zákona není povinen, popř. mu daňová povinnost nevznikne vůbec.“
Vycházeje ze svého rozsudku ze dne 13. 11. 2009, č. j. 5 Afs 53/2009-64, dále konstatoval, že „[s]právce daně je nepochybně povinen znát právní předpisy, na základě kterých daň stanoví. Je-li daňová povinnost ukládána v případě, kdy je aplikováno rovněž unijní právo, je povinen rovněž znát příslušné předpisy Evropské unie. […] Bylo tak na správci daně, aby se zabýval souladem české právní úpravy stanovící daň darovací z bezúplatného nabytí emisních povolenek v letech 2011 a 2012 s článkem 10 [směrnice 2003/87/ES]; resp. v intencích uvedené směrnice při stanovení daně postupoval a příslušná ustanovení vnitrostátního předpisu v souladu s ní interpretoval.“ (k povinnosti správních, respektive daňových orgánů reflektovat případnou přímou aplikovatelnost směrnice i bez toho, že by se jí výslovně dovolával účastník řízení, srov. též rozsudek Soudního dvora EU ze dne 22. 6. 1989 ve věci C-103/88 Fratelli Constanzo
Ani k vyměření daně postupem podle § 140 daňového řádu (nepřesně v praxi označovaném jako „konkludentní vyměření“) „nemůže správce daně přistoupit automaticky a bez provedení jakékoli úvahy o tom, zda údaje v daňovém přiznání uvedené, resp. daň zde vyčíslenou lze bez dalšího akceptovat a takto vyměřit, tedy mít za to, že daň se neodchyluje“. Postup podle tohoto ustanovení tedy automaticky nevylučuje následné přiznání úroku z neoprávněného jednání správce daně. Za správnou aplikaci právního předpisu a výběr daně v zákonné výši je totiž odpovědný správce daně. „Jinými slovy, pokud správce daně podrobí dani příjem, který dani nepodléhá, nebo bez dalšího setrvá na daňovým subjektem odvedené dani z takového plnění, lze konstatovat, že se na vzniku přeplatku podílel.“
