Předmětem sporu byla otázka prekluze práva doměřit daň v situaci, kdy proběhlo mezinárodní dožádání, které dle platné právní úpravy staví běh pekluzivní lhůty. Tento účinek však nemá u lhůt, které započaly běžet do konce roku 2013. Zároveň odmítl odkaz na novou judikaturu:
Nejvyšší správní soud pro úplnost dodává, že není podstatné, že citovaný rozsudek sp. zn. 10 Afs 206/2017 byl vydán až po rozhodnutí žalovaného v nynější věci. Nejvyšší správní soud v něm poprvé judikoval, že se § 148 odst. 4 písm. f) daňového řádu nepoužije pro běh prekluzivních lhůt započatých před 31. 12. 2013, uvedený závěr však plyne ze zákona, respektive zákonného opatření Senátu. V takové situaci nelze polemizovat o případných intertemporálních účincích judikatury. Stejně tak je nepodstatný poukaz na tehdejší správní praxi žalovaného. I kdyby bylo prokázáno, že v rozhodné době taková praxe existovala, daňový subjekt nepochybně má možnost dovolat se její nezákonnosti (nezákonná praxe, která je v nynější věci k tíži daňového subjektu, žalovaného nezavazuje).
