V daném případě uplatnila stěžovatelka jako výdaj na dosažení zajištění a udržení příjmů cestovné vozidly, která používali zaměstnanci společnosti nicméně vozidla patřila jednateli společnosti. V řízení se ukázaly závažné pochybnosti o oprávněnosti uplatnění těchto výdajů a správce daně je vyloučil jako daňově neuznatelné.
NSS dal v tmto ohledu KS a správci daně za pravdu, nicméně zrušil rozhodnutí KS z procesních důvodů.
Uvedl, že pokud nepanovaly pochybnosti o tom, že cesty byly uskutečněny (pracovníky bylo nutné na pracoviště nějak dopravovat), měl správce daně umožnit uplatnění alespoň minimální částky výdajů. S ohledem na to, že byla zpochybněna poměrně velká část účetní evidence, měl vyměřit daň za použití pomůcek).
[37] Ze samotné skutečnosti neprokázání faktického vynaložení některých ze stěžovatelkou deklarovaných výdajů nelze bez dalšího dovozovat nemožnost stanovení daně dokazováním. Neprokázání daňové uznatelnosti konkrétních výdajů samo o sobě ještě není způsobilé zpochybnit účetnictví jako celek a nemožnost stanovit daň dokazováním (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 7. 2011, č. j. 9 Afs 11/2011 – 77). Nicméně jedná-li se o výdaje, které musely být pro dosažení příjmů zcela logicky vynaloženy (tzv. esenciální výdaje), jejich skutečná výše však nebyla spolehlivě prokázána, není možné tyto výdaje zcela opomenout (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 7. 2012, č. j. 8 Afs 70/2011 – 147, ze dne 17. 1. 2008, č. j. 2 Afs 93/2007 – 85, či ze dne 8. 8. 2012, č. j. 7 Afs 86/2011 - 143). Uzná-li správce daně určitou část příjmů ke zdanění, a odebere tedy poplatníkovi část jeho majetku, musí přiznat i relevantní část výdajů objektivně minimálně nutných na jeho pořízení (blíže viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2007, č. j. 5 Afs 148/2006 - 50, publ. pod č. 1396/2007 Sb. NSS).
