Předmětem sporu byla daň z příjmů fyzických osob doměřená společnosti OPTIMA jakožto plátci příjmů. Důvodem byl dar nemovitostí dvěma bratrů, společníkům a jednatelům společnosti.
Správce daně dovozoval, že se jednalo o příjem dle § 6, tedy příjem ze závislé činnosti zatímco oba jednatelé přiznali dar jako příjem podléhající tehdejší dani darovací.
Soud zrušil rozhodnutí KS v Hradci Králové a správce daně a sdělil, že se správci daně nepodařilo prokázat, že se jednalo o příjem ze závislé činnosti a nikoliv dar.
Uvedl, že v daném případě leželo důkazní břemeno na správci daně, protože společnost nemohla prokázat, že se o příjem ze závislé činnosti nejedná (nelze prokázat negativní skutečnost, kterou netvrdila)
Jedná se o poměrně zajímavé rozhodnutí, které by v obecné rovině mohlo otevírat možnost "obdarovávat" společníky místo výplaty podílů na zisku apod. Jako obecné řešení to však nelze jistě doporučit a v daném případě taková úvaha (že by se mohlo jednat o skrytý podíl na zisku, odměnu za převod podílu na syna apod.) nezazněla, byť tak společníci postupovali opakovaně (uváděli, že předchozí dar byl akceptován).
Za podstatné rovněž považujeme to, že v roce 2013 došlo ke změně vlastnické struktury a uvedená transakce s tím mohla souviset. Správce daně nic takového každopádně neprokázal.
Soud v této souvislosti zmiňuje možnost aplikace výhod v míře zdanění pro osoby blízké:
Skutečnost, že na jedné straně byla stěžovatelka – tedy právnická osoba, není podstatná mj. i s ohledem na civilní judikaturu připouštějící, že i právnická osoba může mít postavení osoby blízké; viz shora zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. Cdo 1836/2003 či další, např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4124/2010. Rovněž aktuální komentářová literatura potvrzuje, že právnická osoba může mít (za určitých předpokladů) postavení osoby blízké vůči fyzické osobě; srov. např. Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 172 – 177.
Dále uvedl, že by se na uvedené moha vztahovat judikatura týkající se vypořádání rodinného majetku
[33] Obdarovaní jako jednatelé a současně společníci stěžovatelky tak nepochybně byli vůči ní v postavení osob blízkých (které ji de iure i de facto ovládají). Za daných okolností tedy nepochybně lze poskytnutí daru z důvodu majetkové účasti obdarovaných brát jako přesun majetku v rámci rodinného podniku, resp. rodinných vztahů v širším slova smyslu, což žalovaný pominul; nijak neřešil, zda se zde nejednalo o uspořádání rodinných majetkových vztahů obdobně jako v jiných případech řešených Nejvyšším správním soudem např. v již výše citovaném rozsudku ze dne 24. 2. 2009, č. j. 2 Afs 112/2008 – 44, publ. pod č. 1820/2009 Sb. NSS, či v rozsudku ze dne 28. 8. 2008, č. j. 2 Afs 23/2008 – 66. V případě prvého rozsudku se jednalo o bezplatný převod podniku z otce na syna, v případě druhého z uvedených rozsudků bylo předmětem posouzení darování od rodičů – tzn., že se vždy jednalo o převod mezi fyzickými osobami. V nyní souzené věci se jedná o převod mezi právnickou osobou a fyzickými osobami, avšak i přes tuto dílčí odlišnost je podstata těchto věcí obdobná a spočívá především v interpretaci a aplikaci § 3 odst. 4 písm. a) zákona o daních z příjmů. Závěry obou uvedených rozsudků jsou tedy mutatis mutandis přenositelné i na tuto věc, v níž bylo nezbytné prokázat, že k darování nemovitostí došlo v příčinné souvislosti s výkonem závislé činnosti obou obdarovaných pro stěžovatelku. To se ovšem správci daně, resp. žalovanému nepodařilo, neboť postupoval jednostranným, ve svých důsledcích extenzivním způsobem, který nemůže obstát, stejně jako napadený rozsudek krajského soudu, jež závěry žalovaného bezvýhradně aproboval.
