Správce daně zjistil, že poplatník uplatňuje vůči spojené osobě nižší než obvyklé nájemné (účtoval cca 1 Kč, obvyklá výše byla cca 23 Kč, rozdíl byl tedy zjevný) a na základě tohoto zjištění zahájil daňovou kontrolu, jejímž výsledkem bylo doměření daně z příjmů za roky 2009-2011 ve výši cca 290 tis. Kč.
Poplatník namítl, že správce daně měl konkrétní poznatky o nesprávně stanoveném základu daně a měl tedy zaslat výzvu k podání dodatečného přiznání. Jak KS v Plzni tak NSS mu daly za pravdu.
NSS uvedl, že není podstatné, že poplatník o své povinnosti podat dodatečné daňové přiznání věděl (věděl o tom, že je nájemné nízké) a tuto možnost nevyužil.
Rovněž odmítl srovnání s kauzou 1 Afs 183/2014, kdy NSS umožnil upustit od vydání výzvy s ohledem na okolnosti případy (podezření na trestnou činnost).
Jedná se o zajímavé rozhodnutí a ještě zajímavější bude pokračování kauzy. Pokud totiž byla daňová kontrola nezákonná, mělo by za standardních okolností dojít k prekluzi práva daň vyměřit. S ohledem na to, že účetní společnosti vypověděl, že jednatele k úpravě základu daně nabádal a ten to odmítl, je zřejmé, že snížení výnosů bylo vědomé. Mohlo tak dojít ke spáchání trestného činu, což by prekluzi vyloučilo -viz § 148 (6) DŘ, případně by stíhání mohlo lhůtu alespoň stavět.
Je tedy otázkou, jak správce daně a soudy kauzu posoudí.
Zajímavé postřehy:
NSS mimo jiné uvedl, že ani pasivita po vydání výzvy neodůvodňuje stanovení daně za použití pomůcek a přednostně by měla být daň stanovena dokazováním.
NSS odkázal na další rozhodnutí - Jak Nejvyšší správní soud vyslovil v rozsudku ze dne 16. 8. 2018, č. j. 7 Afs 229/2018 - 29, „pro vydání výzvy podle § 145 odst. 2 totiž není nutné, aby měl správce daně naprostou jistotu, že daň bude doměřena, nebo dokonce věděl, v jaké výši se tak stane; postačuje, pokud lze doměření toliko předpokládat.“
Odmítl tak argument správce daně, že neměl dostatek důkazů o výši doměřené daně a že tedy výzvu podat nemohl.
