Krajský soud potvrdil, že finanční správa může upravit základ daně mezi „jinak spojenými osobami“, pokud je reklamní plnění zjevně nadhodnocené a cena neodpovídá běžným tržním podmínkám.
Žalobce uplatnil do nákladů reklamu na tenisových kurtech v hodnotě 1,2 mil. Kč. Finanční správa dospěla k závěru, že cena reklamy byla uměle navýšená v rámci řetězce propojených subjektů a že skutečná obvyklá hodnota plnění byla výrazně nižší. Spor se po předchozím zrušovacím rozsudku soudu soustředil hlavně na otázku, jak správně určit referenční (obvyklou) cenu reklamních služeb.
Právní otázka
Jak má správce daně stanovit obvyklou cenu podle § 23 odst. 7 ZDP u reklamy zprostředkované mezi spojenými osobami, pokud neexistují plně srovnatelné transakce?
Co soud řekl
Soud potvrdil, že žalovaný respektoval předchozí závazný právní názor soudu a nově stanovil referenční cenu správněji než v původním řízení. Tentokrát nevycházel z cen mezi vlastníky sportovišť a konečnými zadavateli reklamy, ale z cen mezi reklamními agenturami a odběrateli reklamy, což odpovídalo skutečné povaze transakce.
Žalovaný podle soudu dostatečně zjistil obvyklou marži reklamních agentur v roce 2014. Oslovil pět subjektů z trhu a zjistil běžné rozpětí marží 5–30 %. Protože neexistovaly plně srovnatelné transakce, použil metodu Cost+ a dokonce zvolil horní hranici marže 30 %, což soud označil spíše za postup ve prospěch žalobce. Výsledkem byla referenční cena cca 220 tis. Kč místo fakturovaných 1,2 mil. Kč.
Soud zároveň odmítl argument, že reklama měla mimořádně lukrativní umístění. Žalobce to nijak neprokázal a taková výjimečnost nevyplývala ani ze smluv ani z výpovědí (§ část odůvodnění k první žalobní námitce).
Soud také potvrdil, že správce daně nemusí provést všechny navržené důkazy, pokud přesvědčivě vysvětlí jejich nadbytečnost nebo nevhodnost.
Rozsudek je prakticky významný hlavně pro transfer pricing a reklamní služby uvnitř podnikatelských skupin nebo „řetězců“. Ukazuje, že soudy akceptují i nepřímé metody stanovení obvyklé ceny, pokud na trhu neexistují ideální srovnatelné transakce.
Důležitý je také důraz na ekonomickou realitu plnění. Nestačí formálně doložit reklamu fakturou a smlouvou — daňový subjekt musí být schopen obhájit i ekonomickou racionalitu ceny.
Firmy nakupující reklamní nebo marketingové služby od propojených subjektů by měly mít připravené:
- srovnání s trhem,
- zdůvodnění marže,
- dokumentaci přidané hodnoty služby,
- vysvětlení, proč byla cena vyšší než běžná.
Rozsudek současně potvrzuje, že finanční správa může použít i kvalifikovaný odhad referenční ceny, pokud přesné tržní srovnání není dostupné.
Soud poměrně otevřeně připouští, že referenční cena je v některých případech „simulací“ tržní ceny založenou na ekonomické úvaze a zkušenosti. To je důležité: transfer pricing není exaktní matematika, ale práce s pravděpodobností a srovnatelností.
Milionová reklama na tenisových kurtech neobstála před soudem
Nadhodnocená reklama a transfer pricing: soud potvrdil doměření daně
Soud potvrdil doměření kvůli nadhodnocené reklamě mezi spojenými osobami. Klíčové závěry k transfer pricingu a ceně obvyklé.
