Soud potvrdil, že emise korunových dluhopisů mezi propojenými osobami může představovat zneužití práva, pokud fakticky nepřinese nové financování a slouží převážně k vytvoření daňové výhody.
Spor se týkal daňové uznatelnosti úroků z korunových dluhopisů emitovaných v roce 2012 a navazujícího úvěrového financování. Správce daně neuznal úroky jako náklad podle § 24 odst. 1 ZDP, protože dospěl k závěru, že šlo o účelově vytvořenou strukturu bez reálného ekonomického obsahu. Žalobce tvrdil, že šlo o legitimní refinancování a financování podnikání.
Právní otázka
Lze odepřít daňovou uznatelnost úroků z dluhopisů a souvisejících úvěrů, přestože formálně splňují zákonné podmínky, pokud transakce představuje zneužití práva?
Co soud řekl
Soud potvrdil závěr o naplnění obou podmínek zneužití práva – objektivní i subjektivní.
- Objektivní prvek: účel § 24 odst. 1 ZDP nebyl naplněn, protože emise reálně negenerovala nové zdroje pro podnikání; peníze se podle soudu pouze „protočily“ mezi propojenými subjekty (část VI.b).
- Subjektivní prvek: hlavním účelem byla daňová výhoda – jednak odpočitatelnost úroků, jednak nezdaněné výnosy u držitele korunových dluhopisů (část VI.b).
- Soud akcentoval indicie jako načasování emise těsně před změnou legislativy, emisi jedinému spřízněnému nabyvateli, nominální hodnotu 1 Kč, absenci ekonomické racionality a kruhový pohyb peněz (část VI.b).
- Potvrdil také, že důkazní břemeno ohledně zneužití nese správce daně, ale daňový subjekt nese riziko, pokud svá ekonomická vysvětlení nepodloží důkazy (část VI.c).
- Neprovedení navržených svědeckých výpovědí soud aproboval jako legitimní pro nadbytečnost (část VI.d).
- Stejně obstál i závěr o neuznatelnosti úroků z úvěru AGRO 2000 – UIF, který soud rovněž hodnotil jako součást účelové struktury (část VI.e).
Rozhodnutí je zajímavé tím, že nepovažuje problematiku korunových dluhopisů jen za otázku „zneužitého přechodného ustanovení“, ale důsledně ji staví na obecné doktríně zneužití práva.
Prakticky významné je i to, že soud připouští hodnotit v rámci testu zneužití nejen samotný náklad podle § 24 ZDP, ale i širší daňové efekty celé struktury, včetně dopadů ve srážkové dani. To není v judikatuře vždy samozřejmé.
Pro poradenskou praxi je to silný signál, že samotná formální existence úvěru, emise či účetní zachycení financování nestačí. U propojených osob bude správce daně testovat:
- reálný ekonomický přínos transakce,
- původ a tok financí,
- racionální důvod struktury,
- a zda daňový efekt nepřevážil nad obchodním účelem.
Rozhodnutí zároveň ukazuje, že ekonomické analýzy založené jen na rozvahových změnách nemusí vyvrátit podezření ze zneužití, pokud neodpovídají na otázku smyslu konkrétních transakcí.
Silný moment rozhodnutí je úvaha, že daňové orgány nemusí prokazovat simulaci nebo neplatnost transakce; stačí, že formálně platná transakce uměle vytváří podmínky pro daňovou výhodu odporující smyslu zákona.
To posouvá spor z roviny „fiktivní vs. skutečné financování“ do roviny abuse of law, což je pro daňové spory podstatný posun.
Když korunové dluhopisy neobstojí jako skutečné financování
Korunové dluhopisy a zneužití práva: soud odmítl daňové úroky jako účelovou konstrukci
Emise korunových dluhopisů bez reálného financování může být zneužitím práva. Soud potvrdil neuznání úroků jako daňového nákladu.












