Celé znění judikátu:
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce Opatství Staré Brno Řádu sv. Augustina, se sídlem Mendlovo náměstí 157/1, 603 00 Brno - Staré Brno, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně, se sídlem náměstí Svobody 4, 602 00 Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 2. 2007, č. j. 2406/07-1200-701996, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2009, č. j. 29 Ca 63/2007 - 64,
- Kasační stížnost s e o d m í t á .
- Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) další kasační stížnost. V ní namítl, že se krajský soud v napadeném rozsudku omezil výhradně na odkaz na jiný rozsudek v této věci, jímž je zrušovací rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2009, č. j. 1 Afs 80/2009 - 45. Stěžovatel nesouhlasí se závěry vyslovenými v citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu, především brojí proti provedené interpretaci daňového přeplatku podle § 64 odst. 1 daňového řádu. Definice přeplatku provedená Nejvyšším správním soudem je podle stěžovatele nadbytečná a ve svém výsledku jdoucí vysloveně proti jazykovému vyjádření obsaženém v § 64 odst. 1 daňového řádu. Za nadbytečnou a nepatřičnou považuje stěžovatel aplikaci římskoprávního principu zákazu anatocismu, tj. účtování úroku z úroků. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu citovaný v předmětném rozhodnutí sp. zn. 35 Odo 101/2002 stěžovatel podotýká, že pokud je povoleno v oblasti soukromého práva zahrnout úroky do úročené jistiny dohodou, nemůže být v rozporu se zásadou zákazu braní úroků z úroků ani právní úprava v oblasti veřejného práva povolující další úročení úroků. Dále stěžovatel podotýká, že se Nejvyšší správní soud nedbale vypořádal s jím citovaným nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 33/97, podle něhož jsou pramenem práva i právní zvyklosti. Právě zvyklosti platné v bankovním sektoru jsou na dispozicích a operacích s úroky založeny, proto k nim měl zdejší soud při rozhodování přihlédnout. Sama skutečnost odlišné právní úpravy daňových přeplatků a nedoplatků obsažená v daňovém řádu potvrzuje přesvědčení stěžovatele, že zákonodárce vědomě zamýšlel vytvořit odlišné právní důsledky ohledně úročení daňových přeplatků a nedoplatků, tedy i toleranci anatocismu v případě daňových přeplatků. Stěžovatel připomíná, že zákaz anatocismu nelze chápat jako nějaké absolutní pravidlo z něhož není možné se odchýlit ani na základě zákona. Závěrem uvádí, že principu vnitřní jednoty a bezrozpornosti právního řádu se v posuzovaném případě spíše než inspirace úrokem z prodlení hodí inspirace právní úpravou odpovědnosti za bezdůvodné obohacení podle občanského zákoníku. Oba instituty řeší plnění bez právního důvodu a jejich účelem je vydání plnění, o něž se druhá strana neoprávněně obohatila, přičemž neoprávněným obohacením státu v případě daňového přeplatku jsou nejen skutečně přeplacené peníze, nýbrž i jejich cena obvyklá na peněžním trhu. Tato cena pak odpovídá tomu, co by stát byl nucen zaplatit na úrocích za srovnatelný úvěr příslušné bankovní instituci. Stěžovatel uzavřel, že s ohledem na výše uvedená tvrzení namítá nezákonnost rozsudku krajského soudu spočívající v nesprávném právním posouzení projednávané věci, a navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti zdůraznil, že obsahem kasační stížnosti žalobce je polemika s právním názorem Nejvyššího správního soudu, což je nepřípustný důvod kasační stížnosti podle § 104 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). V podané kasační stížnosti není namítáno, že se krajský soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu ani že došlo ke změně skutkových zjištění či k podstatné změně judikatury (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2008, č. j. 9 Afs 59/2007 - 56), je pouze zpochybněn závazný právní názor Nejvyššího správního soudu vyslovený v rozsudku ze dne 29. 10. 2009, č. j. 1 Afs 80/2009 - 45. Žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s ustanovením § 120 s. ř. s., neboť je nepřípustná.
Nejvyšší správní soud nemohl o kasační stížnosti věcně jednat a odmítl ji jako nepřípustnou.
Podle § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
K aplikaci tohoto ustanovení se vyslovil i Ústavní soud, který ve svém nálezu ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 136/05, dostupném na http://nalus.usoud.cz, poukázal na to, že „ustanovení § 104 odst. 3 písm. a) soudního řádu správního zajišťuje, aby se Nejvyšší správní soud nemusel znovu zabývat věcí, u které již jedenkrát svůj právní názor na výklad hmotného práva závazný pro nižší soud vyslovil, a to v situaci, kdy se nižší soud tímto právním názorem řídil“. V tomto smyslu pojímá předmětné ustanovení stávající judikatura Nejvyššího správního soudu (srov. např. usnesení ze dne 10. 6. 2008, č. j. 2 Afs 26/2008 - 119, nebo rozsudek ze dne 8. 4. 2005, č. j. 7 Azs 338/2004 - 106, oba dostupné na www.nssoud.cz).
V projednávané věci Nejvyšší správní soud ve svém závazném právním názoru obsaženém ve zrušujícím rozhodnutí shledal zákonným postup žalovaného, který potvrdil, že úrok z daňového přeplatku podle ustanovení § 64 odst. 6 citovaného zákona (úrok ze zaviněného přeplatku) vypočte správce daně pouze z celkové výše tohoto přeplatku, nikoliv z přeplatku zvyšovaného o příslušenství daně. Tímto právním názorem se pak musel krajský soud řídit v dalším řízení (§ 110 odst. 3 s. ř. s.).
Stěžovatel v podané kasační stížnosti ovšem nesouhlasí právě s uvedeným právním závěrem. Úrok z vratitelného přeplatku měl být podle jeho názoru vyměřen nikoliv pouze z daňového přeplatku, nýbrž i z přirůstajícího příslušenství daně. Právě daňový řád v § 64 odst. 1 s touto možností výslovně počítá, což potvrzuje skutečnost, že výjimky ze zásady zákazu braní úroků z úroků mohou být učiněny na základě dohody nebo přímo na základě ustanovení zákona. Stěžovatel tak de facto požaduje po Nejvyšším správním soudu, aby se znovu zabýval věcí, u které již jedenkrát svůj závazný právní názor na výklad této právní otázky vyslovil, a to v situaci, kdy se krajský soud tímto právním názorem řídil. Taková kasační stížnost je podle § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. nepřípustná.
Lze tedy uzavřít, že jelikož Nejvyšší správní soud v předcházejícím řízení vyslovil odpovědi na otázky, které jsou předmětem i stávající kasační stížnosti, a tímto právním závěrem zdejšího soudu se krajský soud v napadeném rozsudku řídil, jsou naplněny podmínky § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., neboť v posuzovaném případě nedošlo ke změně skutkových zjištění, právních poměrů ani k podstatné změně judikatury. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost odmítl jako nepřípustnou za použití § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 3 ve spojení s § 120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže kasační stížnost byla odmítnuta.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. května 2010
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu
